Ranní jóga

Ranní jóga

Možná že některé z Vás napadlo položit si otázku „Když je nejlepší cvičit jógu?“ Odpověď na tuto otázku se nedá shrnout určením přesné doby. Má odpověď by zněla „Důležité není důležité kdy, ale že cvičíte. Jestliže praktikujete denně, je to ještě lepší.“ Tradičně se cvičí ráno nejlépe za úsvitu. Úsvit je magická doba, kdy se z té nejčernější tmy noci noří nová naděje v podobě nově narozeného dne. Je to symbolická doba, kdy staré umírá, aby uvolnilo cestu novému. Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy pozorovali východ slunce?! Jestliže si nemůžete vzpomenout, zkuste si tento zážitek v brzké době znovu prožít. A nemusíte se ani trápit ranním cvičením, stačí být jen tichým svědkem této tiché a pestrobarevné nádhery. Celý svět ještě spí a éterem se line prazvláštní kvalita energie. Latentní energie je jako ticho před bouří, je jím prosáklý celý prostor a přitom se nic neděje. Vše spí a tak není třeba o ničem přemýšlet, nic vytvářet, jen být a bdít. Prostě jsme.

Ranní úsvit podobně jako soumrak, kdy den umírá a noří se do pláště tmy velmi významnou dobou. Místem mezi dvěma světy. Tradičně se praxe jógového cvičení směřuje právě k těmto dvěma částem dne jako modlitba pro zahájení, anebo ukončení dne. Nejčastější je ranní cvičení, které je zpravidla doprovázeno energetizující sestavou, nejznámější vinyasou „Pozdravem Slunci“ (Surya Namaskar). Tato sestava je energetizující a symbolicky prezentuje fáze slunečního kotouče na obloze. Cvičit tento energetizující pozdrav večer je spíše symbolické. Protože ne každý chce být večer plný energie a potřebuje uklidnit a připravit svoje tělo pro výživný spánek, existuje další vinyasa „Pozdrav Měsíci“ (Chandra namaskar). Takovýchto vinyas máme celou řadu a tak další je například „Pozdrav Zemi“ a další. Měl jsem v úmyslu zmínit hlavně první dvě v souvislosti s dobou cvičení.  

Shrnuto, podtrženo: Tradičně se cvičí ráno za úsvitu, abychom se nastartovali fyzicky i mentálně do nového dne. Další méně obvyklá varianta je cvičit za soumraku jako poděkování za prožitý den. V našem světě se však nelze vždy řídit přirozenými hodinami světa, protože jsme si na sebe pro zefektivnění práce vynalezli kolo utrpení – hodiny tak jak je známe. Hodiny neznají přirozené cykly přírody. Můžeme si tedy poupravit dobu svého cvičení dle svých možností. Protože to nejhlavnější je praxe sama o sobě. Doba je pouhým nástrojem a pomocníkem, ne nezbytnou podmínkou. Pravidelnost určité doby nám pomáhá vytvořit si pevně zakořeněný zvyk.

Podobně jako čas se cvičení ubíralo i určitým směrem. A to doslova. Pro cvičení je vhodné mít vyhrazeno speciální místo. Cvičení je takovým malým poděkováním svému tělu, jeho servisem a psychohygienou. Malou symbolickou modlitbou všem bytostem.

Tradičně se cvičilo ráno a tváří k vycházejícímu Slunci. Dle tohoto postavení cvičícího se dokonce pojmenovávaly přední část těla jako Východ („purva“ odtud pojmenování pozice púrvottanásana) a zadní část těla jako Západ v sanskrtu paschima („paščima“, odtud paščimottanásana). To vše z důvodů zharmonizování proudění energie v těle i na Zemi. V dnešní době by však nemuselo být nejmoudřejší směřovat pohled přímo ke Slunci, proto znovu podotýkám nejdůležitější je praxe sama o sobě. Proč si tedy nedopřát nechat si Sluníčkem prohřát záda J?! Netřeba být dogmatickým. To však neznamená cvičit nevědomě. Vše má své klady a zápory.

Setkal jsem se s představou, že jóga by se neměla cvičit v zimě, protože svaly a šlachy jsou zkrácené a nemohou se protáhnout. Tak tento argument zkuste povědět mystikovi žijícímu v Himalájích (mimochodem slovo hima v sanskrtu znamená sníh, Himaláj je pak v překladu „Domov sněhu“). Praxe jógy není primárně o jakémsi neúčelném protahování se. To je jen vedlejší, i když velmi příjemný efekt. Nehledě na to (a to Vám říkám z vlastní zkušenosti), že se tělo po letech praxe začne chovat jinak nehledě na změnu teploty. Svaly a šlachy se pocitově jakoby zocelí a změn teploty na ně nemá takový vliv. Je však nezbytné zachovávat si vůči sobě stále citlivý a vnímavý přístup, abychom si přílišným úsilím neublížili. Tělo se totiž chová jinak při změně tlaku, jinak v teple, jinak v zimě, jinak ráno a jinak večer. Životním projevem je dynamika a neustálé vyrovnávání a přizpůsobování se přicházejícím změnám. Jakmile pocítíme neměnnost, je velmi pravděpodobné, že jsme se stali neživými.

Myslet si, že večerní jóga je lepší, protože se dostanete hlouběji do pozic, je velmi plytkou úvahou. Nezáleží totiž na provedení formy, ale na procítění obsahu cvičení. Forma tak sama vyvstane. Jóga není jen jakýmsi protahovacím tělocvikem, ale i prací s pozorností, zkoumáním sebe sama. Hlavně je však pohádkovým a mystickým PROŽITKEM.

Jóga je neuchopitelná a přesto existuje. Tvoříme ji pouze my sami.

Cvičení jógových pozic tak jak je chápu, je přímou symbolikou jak úsvitu, tak soumraku. Nejdříve čekáme na konci noci v té nejtmavší tmě na ten kratičký záblesk, prchavý okamžik celého dne. Dostaneme se do pozice, která symbolizuje přítomnost – dobu úsvitu. Po chvíli projdeme plynulým pohybem do pozice další a opět nastává přítomnost. To co bylo je minulostí, či tmavou nocí, to co nás čeká je budoucí slunečný den. Jóga je prožitkem prchavé přítomnosti. Která se svojí sestrou konečností neustále běží a přitom se nepohne z místa ani o píď. Neměnné TEĎ…

Rád bych Vás tímto vyzval k vyzkoušení praxe jógových technik i v ranních hodinách. Donutíte se k jistému nepohodlí ranního vstávání, to se Vám ale tisíckrát vrátí zpět, jak vám potvrdí ti, kteří ranní lekce navštěvují. Vyzkoušíte tak tradiční způsob praxe, jak vznikla na základě tisícileté empirie.     

Hari Óm

Pohled z druhé strany

"Kdo ví jak dlouho cvičí jógu a stále si neumí olízat své zadky."

Pohled z druhé strany

Hodně písmen je věnováno tomu jak cvičit a co od cvičení jógy očekávat. Právě nekritcké přijímání některých pohledů na praxi jógy a zejména k přístupu k učitelům, instruktorům a předcvičovatelům je předmětem tohoto textu. Pro ulehčení orientace budu používat jednotné označení učitel.

Na učitele jsou kladeny jak přímé, tak nepřímé požadavky a očekávání kterým více, či méně vyhovuje.

Ty se mohou týkat jeho dispozic, zdraví jak fyzického, psychického a  emočního, jsou mu vkládány různé vlastnosti a to ať reálné, tak nereálné. Bývá často idealizován, někdy je dokonce ideálem samotným. Ale pravého učitele má každý z nás stále jen a jen v sobě. Vnější učitel je pouze jakousi pevnou laťkou na žebříku, po kterém lezeme. Je orientačním bodem – majákem na širém oceánu reality. Ale učitel je stále jen člověk se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Ty máme všichni, jen s nimi umíme různě zacházet a pracovat. První je jimi ovládán, druhý je drží silou vůle a jiný je nechává žít vlastním životem, aniž by ztrácel kontrolu a vědomí sebe sama.

Tyto řádky jsou výzvou jak pro učitele, tak pro žáky, aby se zamýšleli nad svým jednáním a jeho motivy.

Idealizace učitele je pro něj samotného velikou zkouškou protože stejně jako je příjemné a pohodlné se nechat vést bez tlaku vlastní odpovědnosti, tak i pro učitele je příjemné mít moc nad svými studenty. Ti jej svým vzhlížením obrazně škrábou na bříšku. Toto je první lákadlo, kterému musí učitel čelit. Učitel ale není náhradou rodiče. Učitel je rovnocenný partner s jistými dispozicemi, na kterých chce student zapracovat. Jeho funkce je být pro studenty zrcadlem.

Učitel by měl o žáky pečovat, což vždy neznamená být na žáka jen sluníčkovým, někdy je třeba dát i políček. Takovéto jednání by se ale mělo vztahovat k výuce a veškeré jednání by mělo být neosobní. Takže je dobré zamyslet se, jestli je na nás učitel příliš zlý, anebo se nás snaží chránit a to i před námi samými. Stejně tak, když je na nás příliš hodný, zda si nás nechce jen omotat kolem prstu. Jednání, které vnímáme jako negativní, nemusí být vždy negativním jenom pro jeho námi vnímanou nepohodlnost. A naopak to co vnímáme jako pozitivní, také nemusí být takovým, jakým se zdá. Vše jde velmi snadno slyšet i cítit. To však vyžaduje vlastní praxi a zkušenost. S trochou pozornosti a citu jde slyšet, cítit i vidět jak přetvářku, tak opravdovost. Je však třeba zůstat otevřeným.

Jóga je náročnou, byť krásnou cestou jako poznat sebe sama. Učitel by měl umět, anebo by se měl učit mít vyvinutý dostatek citu k tomu, aby rozpoznal, co a jak může říci, či udělat. Forma je zde na rozdíl od většiny jógových praxí zásadní.

Idealizace učitele může vyústit v jeho nekritické přijímání, anebo ve splasknutí bubliny vlastní představy, což může být v obou případech nepříjemné a velmi nekomfortní.

Lidé si často pojí příjemné prožitky s lidmi, kteří jich byli účastni. A tak se stává, že se i učitel jógy stává pro žáky atraktivním a předmětem jejich zájmu. Ne že by vždy cvičení jógy bylo procházkou růžovým sadem, ale během cvičení i po něm jsme schopni se díky zvnitřňování se dotknout hlubších vrstev našeho já.

Mnozí žáci mají představy o tom, jak má vypadat jóga. To však vypovídá je o jejich vlastních sklonech a nastaveních. Často totiž potřebujeme něco úplně jiného, než to, co vyhledáváme. Je to totiž pohodlnější a co hlavně. Cítíme, že je to pro nás bezpečné! Nejde o to vystavovat se nebezpečí, ale krůček po krůčku vstupovat do neznámé krajiny, abychom se stali silnějšími, flexibilnějšími a otevřenými rychle, připraveně a funkčně reagovat na přicházející změny.

Setkal jsem se i s představou žáka, že učitel by neměl vyučovat techniku, jen protože díky svým dispozicím nemá zvládnutou určitou formu. Žák i učitel však mohou mít různé dispozice a potřeby. Hlavní je obsah – vlastní procítění, nezáleží na vlastní formě provedení. Forma se časem dostaví. Forma je výsledkem obsahu, ne naopak! Důležité je aby učitel znal správnou a bezpečnou cestu jak dojít k vytýčenému cíli. A to mluvíme jen o tělesném aspektu cvičení...

Dispozice

Jsou vlastnosti a nastavení, které máme dané. A naše přirozené sklony budou s největší pravděpodobností směřovat k oblastem, ve kterých jsme nejsilnější. Ideálním by však bylo posilovat slabší místa, než růst nesouměrně v místech nám silných. To že máme některá místa naší osobnosti silnější a děláme ze silnějšího ještě silnější, z nás nedělá jogíny. Jóga by měla být rovnoměrným vývojem naší bytosti jako celku. Síla řetězu se měří podle nejslabšího článku, ne podle nejsilnějšího. Jógová praxe proto ne vždy musí být komfortní, protože se postupně a jemně učíme pracovat na slabých článcích našeho řetězu.

Fyzické zdraví

Čím více se zcitlivujeme ke svému tělu a k vědomému prožívání, tím více vnímáme dopady na všech úrovních. Fyzické tělo učitele by mělo být citlivějším a zároveň silnějším. To však neznamená, že učitel je superman a jeho tělo nemůže vypovědět službu. Když se to stane, nemusí to být ani tím, že je jeho praxe v nepořádku. Nemoci a úrazy jsou projevem zdraví našeho systému. Systému, který řekl dost. Důvodů může být spousta. Reakce na tento stav jsou pravými výzvami a zkouškami k navrácení se do rovnovážného stavu. Jestliže však vnímáme, že se sami, nebo nám učitel praxí ubližuje, je dobré mít se na pozoru. Nezapomínejte, že žák může být nemocen a nemusí na se jógovou lekci dostavit. Jakmile by se to samé stalo učiteli, není na něj pohlíženo stejným způsobem. Učitelovo zdraví je bráno jako jakási samozřejmost. Ale zdraví není samozřejmost, zdraví je velikým darem, byť je přirozeným nastavením našeho systému.

⃰ S oblibou jsem vtipkoval, že si dělám špatnou reklamu, když se mi podlomilo zdraví jako reakce na životní situaci J.

Psychické zdraví a emoční život

Mohlo by se zdát, že čím více cvičíme, tím více mají naše schopnosti sílit. Od učitele je často očekáváno, že bude odpovídat tomu, co si představujeme pod pojmy guru, duchovně vyspělý atd. Jenomže jsme stále jen lidé se svými silnými i slabými stránkami. Cvičením jógy se stáváme nejen silnějšími, ale také citlivějšími a tak se může stát, že naše reakce budou méně adekvátní. Toto se stává jak učitelům, tak samotným žákům. Pokud je tento stav přechodný, je vše v pořádku, problém nastává, když tento stav přetrvává.

Byť by učitelův emoční stav neměl ovlivňovat jeho vztah k žákům a vedení jeho lekcí, bylo by nesmyslné myslet si, že sám neřeší obdobné problémy jako Vy. Žáci nemohou vědět, čím jejich učitel prochází a co zažívá (pokud je tím nezatěžuje, což je také vypovídající). Je nezralé myslet si, že učitel není člověk se vším všudy. Je velmi dlouhá cesta ke stavu, kdy se nebudete ztotožňovat se svými emocemi, dlouhá cesta abyste jimi nebyli ovládáni. Dlouhá cesta k jejich přijímání a prožívání bez ulpívání na nich. 

S rostoucí praxí se stáváte vnímavější ke svému tělu a svých niterným pochodům, stejně tak k těm vnějším. Reakce na stresové a emočně vypjaté situace se budou s rostoucí praxí měnit. Stačí vytrvat v praxi. Pokud jste slyšeli obdobné otázky typu „Proč cvičíš, když tě to dělá přecitlivělým?“ věze, že myslet si, že jestliže s cvičením přestanete, tak se vše vyřeší je podobně nesmyslné jako tvrdit, že je lepší zůstat hloupým, protože myšlení bolí.

Byť bývají na učitele kladeny rozličné nároky vycházející z představ studentů o něm samotném, je stále jen člověkem.

Na otázky typu „Já myslel, že když děláš jógu tak jsi takový a makový a že tyto věci neřešíš...“  existuje jediná pravdivá odpověď „To víš, že řeším... S větší, či menší úspěšností být v těchto situacích přítomný.“

Pro učitele je důležité nepodlehnout představám vycházejících z něj samotného i od jeho okolí. Nejde přeci o to, kým bychom chtěli být, ale kým skutečně jsme.

Směšování rolí

V životě hrajeme různé role. Jestliže jsou učitel a žák zároveň například v přátelském, či pracovním vztahu je dobré vymezit každé roli hranice, čas a místo působnosti. To je veliká výzva pro oba zúčastněné, protože se může stát, že se role překryjí. Směšování rolí pak velmi často vytváří jen nedorozumění a konflikt. 

Vybízím Vás a zároveň i žádám o schovívavost, trpělivost a o pomoc projevenou Vaším přístupem k učiteli i ke cvičení samotnému. Pomůžete nejen učiteli, ale zejména sobě a Vaší osobní praxi.

PS: Nikdy nezapomínejte na toho nejmoudřejšího učitele, kterého máme všichni k dispozici – našeho UČITELE UVNITŘ V NÁS.

Hari Óm

Reinkarnace

Reinkarnace

Reinkarnace (doslovný překlad zpět do masa, volný překlad znovuvtělování, česky převtělování) je označení představy, že pozemský život se vícekrát opakuje. Buddhistické pojmosloví místo výrazu reinkarnace používá znovuzrozování.

Když se mě lidé táží, zda věřém v minulé životy s oblibou odpovídám, že ne. Zejména táží-li se ti co v ní věří. Těm druhým, nevěřícím někdy odpovídám naopak ano. A tak asi vypadám jako hlupák, který nemá vlastní názor a co víc, nemá jasno. Vždyť odpověď na jednoduchou otázku je přeci tak prostá... Ale jak to tedy je?

Po životě přichází smrt. Je nesmyslné zabývat se tím co je po ní, protože naše já tak jak je většinou chápeme a prožíváme (naše ego) se smrtí zanikne stejně jako jeho projev - naše tělesná schránka.

Reinkarnaci chápu jako podobenství v jakém stavu se nachází naše psychika. Takovéto podobenství prožitých životů nám dává možnost pracovat s nevědomou částí našeho i kolektivního já. Naše já jsou totiž tvořena nejen svými pohledy na sebe samé, ale i tím jak se vyvíjely naše rodiny, naše národy, lidstvo, planeta, vesmír, celý život a tak dále Bůh ví kam až. Nevědomí nemluví stejným jazykem jako naše mysl. Nevědomí ji překračuje a mysl je jako kapka v oceánu. Nevědomí hovoří v symbolech a obrazech...

Je sprostou ztrátou času zabývat se reinkarnací, protože ať je, či není, pro nás to nic nezmění, nic to nepřinese a je velmi malá možnost že Vám víra v ní vylepší Váš život.

Myšlenka reinkarnace

Tato představa s vůní květů byla jako mnohé veliké myšlenky používána k zotročení a manipulaci níže postavených ve společnosti. Jsem přesvědčen, že jakákoliv myšlenka, která pomáhá zkvalitnit lidem jejich prožívání života je důležitá a má své dočasné místo na světě, byť je sebenaivnější. Slovíčko dočasné je důležité, protože bychom se neměli zastavit na jednom bodě, ale měli bychom se neustále snažit o zachovávání stability všemožnými způsoby. Vždyť konečnost a její sestra změna je projevem života. Velké myšlenky ztrácejí svoji velikost jen a jen kvůli lidské malosti. Vzpomeňte kolik válek a zla bylo a je způsobováno ve jménu dobra a Boha. A proto bych všem, kteří bojují za svoji víru připomenul tolik známou větu „Neberte boží jméno nadarmo“. Opravdu si myslíte, že bojem se dá jakákoli válka vyhrát? Opravdu si myslíte, že zlem se dá tvořit dobro? Pro pobavení přikládám odkaz, o kterém mi povídalo pár přátel a který byl jedním z motivů pro tento článek:

http://jirivacek.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3938&Itemid=26

Komu se nechce číst celý odkaz, tak to o čem mi přátelé vykládali, byly následující věty:

Otec Gabriele Amorth je vrchním exorcistou Vatikánu. O sobě prohlašuje, že zbavil stovky věřících posednutí ďáblem či zlými duchy. O józe se přímo vyjadřuje, cituji:

„Jóga je satanským zlem, ďáblovým výtvorem, neboť vede k uctívání hinduismu a všechna východní náboženství jsou založena na nepravé víře v reinkarnaci. Praktikování jógy je satanistické, vede ke zlu - spolčení s ďáblem, podobně jako například četba Harry Pottera."

Dovolím si nesouhlasit, protože byť se jógou zaobírám, tak mé směřování mě zcela jistě nevede na cestu hinduismu. Jóga je pro mě jen technika jak pracovat sám se sebou. Praktikování jógy je takovou mojí malou modlitbou, spojením se s nejvyšším a osobní psychohygienou. Nikoho nehodlám navádět, aby činil jako já. Snažím se pouze, abych byl cítící živou bytostí nejlépe, jak umím. Učím se přijmout sebe a tím přijmout celý svět takový jaký je. A právě akceptace vytváří změnu.

Proč je pro některé křesťany tak obtížné přijmout tuto myšlenku, když se jejich spasitel sám vrátil do života. Že je to něco jiného? Že byl Kristus boží syn? Reinkarnace znamená návrat do masa, nikde není psáno jaká duše a do jakého masa se má vtělit. Všichni jsme boží děti, jsme obrazem boha.

Rané křesťanství reinkarnaci uznávalo jako samozřejmou součást obrazu světa. O tom svědčí učení teologa Origena, nejvýznamnějšího teologa před Augustinem, žijícího kolem roku 200. Jeho dílo se označuje za první systematický výklad křesťanské věrouky. Origenes vysvětloval preexistenci duší a osud jako léčebný prostředek proti dřívějším pochybením. Jeho učení zakázal v 6. století (LP 553) církevní koncil na politický nátlak císaře Justiniána.

Osobně si myslím, že organizace skutečné víře a náboženství téměř vždy jen škodí a ubližují. Jak mohu brát vážně duchovní vůdce, kteří si musí až hlasováním schválit, že žena má duši. To se stalo už v roce 1545, kdy Tridentský koncil ženě duši konečně přiznal. Ale to se netýká jen křesťanství. Podobný náhled na postavení ženy se tradovalo i v hinduismu. Ale zpět k reinkarnaci.

Citát „Lidé byli stvořeni k obrazu mému“ pokládám za nepřesný. Osobně jej chápu lidé a vše co existuje je obrazem božím. Jsme božské bytosti a přesto nejsme bohové… Ale co s tím? Otevřete své srdce a to i pro Harryho Pottera J…

Nikdo nevíme kdy si pro nás přijde smrt a vysloví magickou formuli „Avada kedavra!“

Smysl reinkarnace

Jestliže reinkarnace existuje, tak nám to bude stejně jedno, protože nový život bude stejně patřit novému já.

Skutečné já v hinduismu nazývané Brahman, nebo také brahma (tento pojem označuje zcela nepopsatelný základ všeho. Brahman je neměnná, nekonečná a neprojevená realita božské podstaty). Toto jednotné bytí můžeme vnímat jako zrcadlo. Zrcadlo, které se roztříštilo na tisíce kousků a každý jeden kousek je jedna bytost. Z tohoto pohledu je velikému JÁ jedno kolik a jaké životy prožije. Prožije je totiž všechny. Nic se nedá obejít. Vše je bez začátku, bez konce, vše je neměnné.

Realizace a přítomnost

Důležité je pochopit a poznat já a to jak to skutečné, tak to, které nazýváme egem. Jestliže budeme usilovat o dosažení tohoto stavu, nebude pro nás nějaká reinkarnace hrát důležitou roli. Nebudeme se totiž zabývat pomyslnou budoucností, ale realizací existence v přítomném okamžiku. Stejné je tomu i s posmrtnými životy a královstvím nebeským. Není důležité, co bude, ale co je právě teď. Není zdravé dělat se dobrým a hodným, když máme v srdci například hněv jen proto, abychom dosáhli posmrtného nebe, či lepšího zrození. Takovýmto jednáním ubližujeme jen sami sobě a to je v rozporu s prvním a nejhlavnějším bodem jógové cesty aštanga jógy – ahinsa (neubližování, nenásilí). Cestou ke věčnému živou a království nebeskému je dosáhnout stavu, který je nazýván džívamuktí.

Džívamuktí v překladu znamená osvobozeným zaživa. Osvobozeným z kola času a utrpení.

Mókša, moksha nebo také muktí (osvobození se, z kořenového „muc" nechat volný, či pustit) znamená ukončení samsáry (koloběhu života). Je osvobozením se od samsáry a současně utrpení, které jsou předmětem opakovaného cyklu smrti a znovuzrození (ten netřeba chápat jen jako reinkarnaci, ale i jako zákon příčin a následků). Tento termín se užívá především v hinduistických náboženstvích a má velmi blízko k termínu nirvána, který užívají buddhisté.

Blízký buddhistický pojem nirvána je vyhasnutím toho, co člověk pociťuje jako subjektivní existenci, tedy o relativní skutečnost. V hindské filozofii nirvána znamená spojení s nejvyšším bytím přes stav mókša. V tomto stavu není vznikání, není zanikání, existující je neměnné. Je vyhasnutím toho, co člověk pociťuje jako subjektivní existenci (ego), je produktem souhry podmíněných vznikajících faktorů, jde tedy jen o relativní skutečnost.

Jestliže převtělování neexistuje a smrt znamená opravdu konec nemusíme zoufat. V jakémkoli případě můžeme prožít plnohodnotný a užitečný život. Byť smrt rozloží naše já, máme naději, ba co víc, můžete mít stejně jako já jistotu, že se náš střípek jednou vrátí do mozajky rozbitého zrcadla. Možná ale smrt znamená pouze jakousi mezifázi mezi další, námi skrytou skutečností, nebo je to jednoduše konec a bude nám to jedno. Tak či tak se odpověď dozvíme. Jógové a jiné praxe jsou mimo jiné užitečné a důležité právě pro zachycení tohoto kratičkého, avšak velmi podstatného okamžiku našeho života, který by nám díky naší nepozornosti mohl protéci mezi prsty.

Na závěr si dovolím dva citáty na zamyšlení k tomuto tématu:

"Nemusíš věřit v reinkarnaci, stačí když reinkarnace věří v tebe."

Krysí Smrť (Death of Rats)

"Všechno co si člověk dokáže představit existuje."       

John Lilly

Přeji Vám ať si vyberete pohled pro vás nejfunkčnější a nejlepší.

Hari Óm 

Smrt

Smrt

Smrt. Tabuizované téma, ale nedílná součást života každého z nás. V naší společnosti jsme stejně jako Gautama Buddha před svým prouzením izolováni v nereálném světě a žijeme iluzorně oddělováni od utrpení a smrti. Tento velkolepý příběh nám poskytuje výstižné podobenství našich životů. Narozdíl od prince Siddhárthy jsme však udržováni v tomto iluzorním světě abychom byli lépe manipulovatelní a pokojní jako ovce. Ale stejně jako v pohádce o princi Bajajovi jednou nastane čas, kdy budeme symblicky nuceni setnout hlavu svému průvodci, respektive pastýři, abychom mohli dále pokračovat ve vlastním růstu.

Objev utrpení, stáří a smrti změnil princi pohled na život jednou pro vždy a převrátil jej naruby. Lépe řečeno ho přesměroval ušlechtilejším a praktičtějším směrem. Vřele doporučuji knihu Hermanna Hesse Siddhártha.

Být si vědom vlastní smrtelnosti je praktické z mnoha důvodů.

Zkuste si někdy všimnout obsahu zpráv? Vraždy, násilí a hromada negativního. Co na tom lidi přitahuje? Lidi se rádi bojíme a jsme rádi rozrušení. Prožíváme tak velmi intenzivní emoce ke kterým se můžeme vztáhnout jako jsou strach, rozhořčení, či soucit. Jednoduše řečeno, připadáme si živí, cítící, připadáme si, že žijeme. A co víc, je to bezpečné... Společnost se vyvinula do takové podoby, že se člověk sám sobě stal největším nepřítelem. Jsme si sami sobě hrozbou. Nad lidmi však stojí v potravinovém řetězci predátor ještě větší. Je jím lidstvo. Ano, ne člověk ale lidstvo je na vrcholu potravinového řetězce!

Vědomí smrtelnosti je důležité pro naše psychické zdraví. Žijeme v jakémsi sterilním prostředí, ve kterém se celá společnost usilovně snaží o vytvoření iluze spokojeného života a neexistence smrti. Usilovně nás chrání před emocemi, které jsou chápány jako negativní. Mám na mysli zármutek a prožívání bolesti. Jenomže život dokáže bolet. To je v pořádku. Žijeme ve světě, který se projevuje svojí dualitou a tak nemůžeme poznat skutečného štěstí bez prožití jeho opaku. Jógové praxe se snaží jít ještě za tyto prožitky, ale o tom později. Společnost tak jak ji známe je k jedinci ve své podstatě nepřátelská a jen jej využívá jako paliva do motoru. Toto nastavení není projevem zlé vůle, tvoříme ji totiž zase my a pouze na nás závisí, jak se bude vyvíjet. Je nepřetvařujícím se zrcadlením celého lidského společenství se vším všudy. Vypovídá tedy o nás samých. Představte si společnost jako nedovyvinutého a nezralého jedince a pochopíte její chování k nám. Je malým dítětem a děti jsou kruté. Nemohou za to, teprve se učí. Nevědomost hříchu nečiní. Stejné je to i s naší izolací od smrti. Snaží se nás před ní chránit, ale dopad takového chování je kontraproduktivní. Vytváříme si tak sami sobě hendikep.

Akceptací smrti můžeme přestat řešit nesmyslné filozofické témata konce světa. Ten je vlastně podobenstvím vlastní smrti. S některými jedinci tato představa podvědomě rezonuje pro smrt druhu, konec celé linie předávaných informací. Po celé generace se snažíme předat genetickou informaci, předat štafetu, aby byla zachována diverzita našeho druhu a tím i lepší podmínky pro přežití. A představte si, že Vám a nespočetným lidským zrodům i jejich předchůdcům někdo řekne, že to v co jste po celý život věřili byl nesmysl a hlavně zbytečná práce. Ale jaký je pro nás rozdíl, jestli zemřeme sami, nebo s ostatními? Změní to něco? Tak proč lidstvo tento mýtus tak rozrušuje? Za vše může naše nevědomost a lpění na výsledcích našich činů. Když budeme žít s vědomím, že vše na světě je konečné a budeme žít jen pro samotný život, nemůže nás takováto představa rozrušit.

Je nesmyslné bát se něčeho, co nás čeká a nemine. Konec na nás na všechny čeká, ať chceme, nebo nechceme a čím více se jí bráníme, tím více je nepříjemná.

Smrt není ani dobrá ani špatná. Smrt je smrt a je to to nejdůležitější, co nás v našich životech čeká. Ony negativní přívlastky jsou spojovány s umíráním a tento závěr filmu je často zaměňován s jeho skutečným koncem. Ale umírání není smrt. Je nesmyslné se smrti bát, přesto je to přirozené. Veškeré strachy jsou vlastně malými strachy, součástí strachu největšího a archetypálního. Strachu ze smrti. Můžeme si život prodlužovat a zkvalitňovat například hatha jógovými praxemi (tělesná jóga), ale nemůžeme jej natahovat do nekonečna. Smrt nepočká a nikdo nevíme kolik máme času.

Je výhodné si být vědom vlastní smrtelnosti, protože s tímto přístupem se všechny ostatní starosti a strasti zdají být nicotnými a malichernými.

Smrt je jedinou jistotou v našem životě, ve kterém se vše neustále mění. Život je složen z opakujících se teď. Přítomnost je stálá a přitom neustále zaniká, aby uvolnila místo dalšímu teď.

Učí nás lépe a efektivněji zacházet s naším časem, kterého máme omezené množství.

Vědomí konečnosti dělá také každý okamžik života jedinečným a nenávratně krásným.

Smrt zažíváme nevědomě každý den, každou sekundu, každé teď je nahrazeno novým teď. Když jdeme spát a uleháme, tak nemůžeme vědět, zda se opět vzbudíme (i když ze zvyku přdpokládáme že ano J).

Smrt je velikým požehnáním života.

Projevem života je změna a ta je podmíněna jeho konečností.  

Na smrt se můžeme dívat jako na etapu našeho života. Naše malé já (ego) zanikne, tělo se rozloží. A tak jestliže chcete zažít království nebeské je třeba začít s vlastní prací na jeho tvorbě ihned. Můžeme v něm žít vśichni. Na smrt můžeme pohlížet jako na jakýsi přerod, podobně jako se larva přemění v motýla. Co znamená smrt a co je po ní je pro nás nepodstatné. Podstatné je se na ni připravit a zkusit tento prchavý a poslední okamžik svého života zachytit. Jsme na tom stejně jako housenka, co se zakuklí. Tím její život končí. To co je v zámotku je jakási beztvará hmota, nenachází se tam žádný organismus. Z živého tvora se stane „nic“ a z tohoto „nic“ povstane opět nový život. Nikdo z nás netuší, jaký motýl se z nás vyklube.

Praxe jógy nás učí mimo jiné vědomému prožívání přítomnosti. To je důležité jak pro život jako takový, ale i pro zachycení toho krátkého okamžiku, kdy dohasne svíce našeho života.

Symbolika smrti prostupuje celý náš život. Můžeme ji spatřit v podobenství trojice svaté (otec, syn a duch svatý), či v podobenství Išvary, ústředního hinduistického boha, který se dělí na boha stvořitele Brahmu, boha uchovavatele Višnu a boha ničitele Šivu. Dohromady tvoří hinduistickou trojici „trimúrti“. Vše vyjadřuje trojjedinost vnímání konečnosti našeho bytí – minulost, přítomnost a budoucnost.

Toto podobenství můžeme začlenit do své denní praxe a můžeme si ho velmi dobře uvědomovat i během jógového cvičení. Každá jedna pozice musí zaniknout by mohla vzniknout nová. To co se během cvičení snažíme zachytit je esenciální prožitek přítomného okamžiku. Právě prožívání přítomnosti nás dělá nesmrtelnými a připravuje nás na to, abychom zachytili tento nejdůležitější okamžik našich životů.

Dalším důvodem je dosáhnutí stavu džívamuktí (viz ego 3.část). Osvobození se z koloběho příčin a následků, Kola života a smrti. Osvobození se zaživa. Osvobození se z pout času a prostoru... Být čistým bytím. Toto je způsob, jak se navzdory smrti stát nesmrtelným. Že si to odporuje? Ano, ale takový je život. Život je paradox. Tam kde není příčin a následků, není nic co by si odporovalo. Plynutí času mizí... Mizí i strachy a akceptace všeho tak jak je je tak přirozená... Smíření... Vše je dokonalé tak jak je. Tak dokonalé…

Óm 

Jóga a Proces

Jóga a Proces

Mnoho lidí, kteří se rozhodli pro seberozvojové směry a aktivity používají výraz „být v procesu“ jakmile se započne zpracování nezpracovaných témat. Jde ale jen o vědomé nasměrování naší pozornosti k prožívanému stavu, který nemůžeme ovlivnit. Většinou jsou tyto děje chápány mimo běžný rámec, často s nepohodlnou kvalitou.

Může se spustit i nezastavitelný domino efekt – řetězová reakce vzájemně se ovlivňujících příčin a následků. Když se pak může pokazit závažnější, nebo méně závažná věc, či situace, pokazí se obě.

Jakmile se tento stav začne odehrávat, je nejvýhodnější nastavit pozornost směr k dobytí baterií, ke zdraví, k prožitku sebe samého, k procítění se. Odehrávané změny je výhodné zvědomit, což vyžaduje hodně energie. A opět ta brahmačarja (viz článek)… Je přirozená tendence zaměřit se na vzniklé nepohodlí. Ale soustředěním se na zranění ránu jen podporujete v jejím vlastním prohlubování. Je to, jako když přiléváte olej do ohně. Jde o vědomou práci, protože obvykle když máme zranění tak přijde k mysli informace, že hrozí nebezpečí což nám nasměřuje pozornost směr zranění. Vědomí bolesti je rozdílná zkušenost než prožitek že nás něco bolí. Ale bolí to skutečně nás, anebo pracují pouze naše nástroje - emoce?! Bolest dokáže být velmi skutečná…

Prožívat nepříjemné situace nás neospravedlňuje před ničím, co uděláme. Může naše činy vysvětlit, ale ne omluvit. Celý život je proces. Šivův tanec života a smrti. Nezbývá než přizpůsobit se, to je projevem života. 

V procesu jsme po celý život. Celý život je jeden dlouhý proces. Neustále staré zaniká, by nové mohlo vzniknout., stejně jako když kráčíme musíme opustit jednu nohu, abysme dostoupili na druhou. Některé životní etapy jsou jen trochu více transparentnější, intenzivnější a více s námi rezonují, proto tak jim dáváme větší důležitost.

Nazývání takovýchto období „procesem“ je jakýmsi zvědomením a ošetřením prožívaného děje. To ale není uvědoměním, které s ním obvykle přichází. Když zjistíme, že se pouze můžeme nechat unášet proudem a plavat proti němu je vysilující a nesmyslné nastává rezignace a následuje akceptace věcí jak jsou. To je jakýmsi malým vhledem - osvícením. A jsme zpět u zranění. Nejvíce takovýchto zranění získáváme v období, kdy nemáme kapacitu, ani prostředky na zpracování takovéhoto prožitku, tedy v dětství. V dospělosti pak můžeme prožívat pocity, ve kterých se sami nevyznáme, protože jsme je v sobě zahrabali hluboko do sklepa podvědomí. Můžeme pak cítit jakousi esenci něčeho o čem nevíme odkud se bere. Ale jak se orientovat v tmavé místnosti, když nevidíme nic kromě tmy? Odpověď je prostá - můžeme si uvědomit sami sebe pomocí našeho pozorovatele. To se lehce řekne, ale těžší je tuto možnost uchopit. S neustálou praxí tohoto sebeprožívání se však stane takovéto jednání rutinou. Jak šťastné je dítě, které má pocity stejně jako vše ostatní za hru a jen zkouší, co jeho hračky dokážou. Neidentifikují se s pocitem, ale jednoduše je prožijí. Jak pocit přijde, anebo dokonce si ho i navodí, tak odejde, či se změní v pocit jiný. To vše bez jakékoli identifikace se s nimi. Prostě jen pocit… Prožitek je velmi skutečný. Proč jsme tedy časem schopni některé pocity vytěsnit a zapomenout? A je nutné být i nepříjemným pocitem zraňován? Vždyť pocity jsou důležité a očistné… Dělají z nás citu schopné lidské bytosti. Nejdůležitější otázkou však stále zůstává „Kdo je ten co prožívá?“ J

Mysl se před zraněním chrání zdůvodňováním, ale dokáže náš nástroj ochránit naše pravé já, nebo chrání samo sebe? A potřebujeme se skutečně chránit, nebo se potřebujeme spíše naučit přijímat svět takový jaký je? A kdo to potřebuje? Já? A co je to já? Máte-li chuť můžete nechat svoji mysl si tímto způsobem zaběhat jako křeček v kolečku.

http://www.youtube.com/watch?v=BC5RNdGItxk&feature=related

Pevně věřím, že tyto otázky jsou zároveň i odpověďmi. Je třeba je vysedět stejně jako slepice sedí na vejcích. A tak si nezbývá než posadit se na vlastní vejce, přesněji zadek a začít se ptát se J.

Je to v pořádku?

„Co být normální začíná to určuje vždy většina…“ jak zpíval můj kamarád Láďa…

Někteří studenti jógy se vzhledem k tématu procesů ptali zda jsou některé prožitky po cvičení jógy normální (myšleno obvyklé). Tato otázka je však špatně formulovaná. Měla by znít „Jsem dezorientovaný(á) mám důvod se toho bát?“ Bát se není účelným, není třeba se bát. Můžete zažít spoustu zážitků jak během, tak po cvičení. Stejně tak nemusíte zažít nic. Je to různé, člověk od člověka. Obecné odpovědi také neexistují. Váš vlastní prožitek je ten správný a opravdový. Za velmi dobrou radu pokládám tu co jsem v minulosti sám dostal. Zněla „Jo to se stává, cvič dál…“ Po chvíli jsem si všiml, že tento moudrý a zkušený učitel tuto radu dává všem, jak těm, kdo zažili něco neobvyklého, tak těm kteří propadali beznaději, že nic necítí J...  

Practice, practice, practice, practice…

Shri K. Patthabi Jois

Byť je v józe velmi důležitý prožitek, tak nejde přímo o něj. Prožitek je kromě toho, že může sloužit jako nástroj vlastně jen jakýmsi vedlejším produktem. Tím hlavním je samotná praxe. To co přináší, můžete zažít jen sami na sobě. Žádné slova Vám neposkytnou tolik informací jako vlastní zkušenost.

„Během lekcí jógy nejsem Vaším učitelem, jsem jen průvodcem. Někým kdo zná krajinu, kterou právě společně procházíme… Ale jít… Jít musíte po vlastních nohách…“

Óm

Nástrahy a pasti jógové cesty 2. část Wow efekt a vztah učitel – žák

Nástrahy a pasti jógové cesty 2. část Wow efekt a vztah učitel – žák

Wow efekt

Wow efekt je běžným projevem na začátku jakékoli cesty. Jedná se o prvotní nadšení nově objeveným zájmem, rychlými postupy začátečníka a touhou sdílet a předávat čerstvě poznané. A týká se jak žáků, tak učitelů.

Pro jógovou praxi je důležitá jedině praxe. Praxe neznamená cvičit měsíc, rok, dva, či deset. Je to cesta na celý život. Jde o dosahování jakéhosi ideálu a cílem není ideálu dosáhnout.

Mnoho lidí pojímá cvičení jógy jen jako nějakou tělesnou aktivitu. Ale to je jen malá část působení jógové praxe, byť je částí důležitou. Ale opět je to jako myslet si že definice barvy je barva rovná se modrá. Jógovým cvičením rozvíjíme naši bytost komplexně na všech úrovních a tak to čeho chceme dosáhnout také dosáhneme, jen to může mít jinou příchuť než jsme si představovali…

V současnosti je na trhu mnoho informací, jak ale oddělit zrno od plev?

Tady opět narážím na wow efekt, kdy lidé velmi často začnou praktikovat jógu, praxe jim začne pomáhat a ihned je tu i potřeba sdílení a předávání jógového cvičení. Ale jógová sádhana (vlastní jógové praxe) je proces na celý život a Váš pohled na ni se bude stále vyvíjet a měnit. Je to jako když se učíte lyžovat a nejdříve Vás učí jezdit v pluhu a když konečně tuto techniku zvládnete, tak Vám poví zapomeňte na to co jste se naučili protože budete jezdit rozdílnou technikou. 

Vlastní zkušenost odcvičené praxe je velmi důležitá pro vlastní pochopení jak formy, tak obsahu techniky. Je potřeba informace přijmout a pak je integrovat do běžného života. Pak přestanete jógu cvičit a začnete jógu žít. A na to je potřeba čas. Jóga není závod, jóga nás učí trpělivosti.

Ve cvičení jógových ásan nejde o formu jako takovou, nejde o to, aby se pozice co nejvíce podobaly konečnému stavu, ale o jejich správné provedení které vypadá mnohdy úplně jinak než námi známá forma. Procítění se nás učí uchopovat obsah a teprve na jeho základě pak vzniká forma. Byť lidé preferují orientaci pomocí očí, tak v jógovém cvičení se snažíme zapojit jiný druh vnímání. A to vnímání kinestetické. Taktilní (hmatové) vnímání ná totiž umožňuje bezprostrední vnímání reality.

Bylo by škoda jógu chápat pouze jako jakési protahování, protože může mít a má hlubší a širší pole působnosti.

Minimálně nám jógová cvičení mohou posílit naši pokoru, trpělivost a sebereflexi. Tedy akceptaci skutečného stavu.

Jsme připraveni si odpovídat, jakmile si začneme klást otázky. Každý máme toho nejlepšího učitele. Ten však není ve vnějším světě, je jím naše vnitřní inteligence a vědomí. Náš vnitřní učitel. Nevěřím ve vnější učitele, potkal jsem pouze průvodce, či dočasné inspirace. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil že i studenti jsou mi velkými učiteli.

Výňatek z dopisu příteli:

..měl jsem debatu s kamarádem, chtěl jsem přátelskou radu a přišlo rodičovské poučování... nějak mi uniká ta vlastnost, kdy se človek nadřazuje by druhému dělal rodiče... Jak jsem doufal v někoho, kdo by mi poskytl ujištění, že je vše v pořádku a nakonec jsem tu zase sám a musím to udělat sám... jak rád bych po čase setl hlavu svému učiteli jako princ Bajaja svému koni. Vnější ućitelé snad ani neexistují.

A jeho odpověď:

Nejsi sám.. Jen si tu sanghu podpůrnou, při šplhu na kopec musí člověk vybírat obezřetelně, teda resp. spíš pozorně k tomu, kdo jde taky (byť po svým a svým tempem) a kdo jen píčuje na šutru u cesty žejo :-))). Držím palce z prndla hrndla :-).

"Devítíhlavý guru vylezl z jeskyně a začal chrlit poučování!" :-)))))
Nojo, znáš od Berneho knihu "Jak si lidé hrají", resp. celou jeho transakční analýzu? Tam je to moc pěkně popsaný - proč to ty lidi dělaj a co z toho mají. :-)

Pasti kolem jógové komunity a učitelů

Když už jsme nakousli učitele a jejich žáky vybaví se mi guru jóga – jóga pod vedením mistra, která má za úkol usnadnit a urychlit žákovi jeho cestu, aby byla co nejbezpečnější a předat mu učení přenosem (transmisí) pomocí své přítomnosti .

Častým důvodem k uchýlení se ke guru józe je však nedořešený vztah k rodiči a potřeba vyšší autority. A tak se mnohdy guru stává pouhou náhradou za otce.

Na druhé straně stojí Guru (mistr), který bývá přerostlým dítětem, které bývá rádo obdivované a rozmazlované pro jakousi přednost (jenomže síla řetězu se neurčuje podle jeho nejsilnějšího článku, ale podle nejslabšího).  

Další častým důvodem bývá řešení si vlastního problému, prostřednictvím druhých – v tomto případě prostřednictvím svých oveček.

Milujeme vás a máme vás rádi. Všichni je známe. Mají potřebu pomáhat a všechny milovat. Mouše by neublížili. Důvodem bývá potřeba pozornosti k vlastní osobě, či strach z konfliktů pramenící zejména z období dětství. Jednoduše řečeno, savci a zejména člověk je doslova závislý na kontaktu a to i fyzickém a bez něj strádá, chřadne a pomalu umírá. Jenomže prostředí pro praktikování jógy má být bezpečné ne pro samotný pocit bezpečí, ale pro bezpečné, soustředěné a poklidné praktikování jógy. Bezpečné prostředí je tak jen vedlejším efektem.

Síla lásky se nevyznačuje potřebou dávat, brát, či přesvědčovat naše okolí. Skutečná láska se vyzařuje beze slov a bez potřeby jejího dávání, či braní. Prostě je, jedná se o skutečnost, ne o stav ke kterému směřujeme.

Úloha učitele a žáka

Největším problémem bývá nekritičnost a to jak žáků, tak učitelů. Ale skutečný učitel neučí z potřeby učit, či z potřeby postavení vůči žákovi. Pravý učitel chápe výuku jako vzájemnou výměnu a učí pro samotné učení. Jakmile vám někdo nabízí cokoli zadarmo, můžete si být jistí, že po vás něco bude chtít. Takovýmto jednáním se vzájemně připoutáváme jeden k druhému a je přitom jedno kterou roli zastáváme. Toto je úkol pro pátou jamu - aparigraha - nehrabivost, nehromadění.

Učitel má odpovědnost za své žáky a žáci jsou zároveň odpovědnými za sebe. Dobrý učitel cestu žákovi urychlí a udělá relativně bezpečnou. Špatný žáka zbrzdí.

Žák by měl mít také dost kritičnosti, aby poznal zda je pro něj učitel vhodný. Byl mi vykládán příběh slečny, která došla úrazu špatným prováděním aerobního cvičení a tak začala chodit ke stejnému člověku na jógu. Ale jestliže učitel nedbá pravidel a nekontroluje žáky v jejich provádění pro jejich vlastní bezpečnost, nezasluhuje si říkat učitel.

Je dobré umět rozlišit kdy si za problémy můžeme sami a kdy je na vině učitel.

Žit vnitřní i vnější život

Vnější život je jen odrazem, zrcadlením toho vnitřního. Jinými slovy, to co se děje v nás, to co řešíme uvnitř řešíme i ve vnějším světě. A tak můžeme řešení problematik v jednom světě aplikovat na svět druhý. Stejně je tomu i s poznatky v praxi samotné.

Přijímat vše co přijde a dělat věci jak nejlépe dovedeme

Vše bude jak má byt je sice hluboká pravda, leč se za ni mnohdy skrývá alibismus pro naši neschopnost a lenost, pro tamas /nečinnost/. Nemůžeme  schovávat svůj život za vesmír a nic nedělat. Ale myslet si ze všechno leží jen na nás je opět dobrý způsob pro vznik duševního nepohodli. Jde o to najít rovnovážný stav a rozlišit lenost od skutečné únavy.

Óm