Začátečníci vs. pokročilí jogíni

Začátečníci vs. pokročilí jogíni

Pro cvičení neexistuje zítra. Zítra je nemoc.

„Dobrý den, rád bych začal chodit na jógu a jsem začátečník.“
„Ano v našem studiu jsou lekce pro začátečníky.“
„Víte, ale já jsem úplný začátečník.“
Tato konverzace je denním chlebem lidí koordinující jógová studia. Právě jim a vážným zájemcům o jógovou praxi bych rád věnoval malou úvahu.

Existují-li úplní začátečníci, musí existovat i ti neúplní… A takovým začátečníkům chybí? Nejčastěji je to sebedůvěra a strašák představ o orientálně vyhlížejícím tělocviku a rozhodnutí začít tak rychle, jak je jen možné J. Není se třeba bát nějakých složitých technik. Stačí, když víte, kde máte ruku a kde nohu. Když si ani tímto nejste jistí, opakováním praxe sebedůvěru a vědomí sebe sama brzy posílíte.

Vnímání pokročilosti vypovídá o vztahu mezi sebeobrazem a obrazem druhých.

Osobně považuji rozlišování na jógové začátečníky a pokročilé za matoucí, protože principy praxe jsou pro všechny stejné. A pokročilost? Tu neurčuje instruktor, ale my sami dle vnímání vlastního sebeobrazu. A tak tu jsou věční začátečníci a zrychleně pokročilí... Žel v soutěživém prostředí našeho světa diktuje předpoklad, že mezi začátečníkem a pokročilým je rozdíl v měřitelných schopnostech. To se týká zejména tělesné jógy. Viz typická úvaha „Já si ještě nedám nohu za hlavu a už ty ano.“ A tak si mnoho lidí myslí, že když si ještě prsty rukou nedosáhnou na špičky nohou, jsou začátečníky. Jiní si zase myslí, že díky svým dispozicím pokročilí jsou. Je to asi tak, jako bychom si mysleli, že jsme-li levák a nemáme-li zvládnuto psaní pravou rukou, neumíme techniku psaní vůbec.
To co máme všichni společné je, že jsme jedineční. Jeden je černý, druhý bílý, jeden má dlouhé nohy a druhý žádné. Byť jejich praxe bude na první pohled vypadat rozdílně, jógovat mohou všichni.

Jediná cesta jak se zorientovat v jógové praxi je dlouhodobá systematická sebezkušenost. Praktikujete-li pravidelně delší dobu, jistě jste si všimli rozdílu provedení na začátku vaší snahy a nyní. Stejné jsou i změny na začátku, v průběhu a na konci cvičební jednotky. Prožívaný stav se mění i v ásaně samotné. Z toho plyne poučení, že v tělesném cvičení nezáleží na konečném provedení, ale na vnímání procesu provedení. Nezáleží na tělesných vlastnostech. Cílem praxe ásan na pohybové úrovni není mít pružné, či silné tělo, cílem je aby bylo tělo koordinované. Samotná síla, či flexibilita je k ničemu. A takovou pohybovou integraci docílíme funkčním provedení jednotlivých pozic. Efektivita pohybu povstává na hesle "Chcete-li se zdravě hýbat, musíte se zdravě vnímat." Pokud se však nedonutíte k pohybu, změnu nepocítíte. Sám se řídím heslem „Dokud nezkusím, tak nevím.“ Když zkusím a jde to, je to super. Když zkusím a nejde to, je to taky super.“
Proč se jógové lekce dělí na ty věnované začátečníkům a pokročilým? Důvodem nejsou tělesné dispozice, ale vníání vlastních možností. Pro začátečníka i pokročilého platí ta jistá pravidla, u pokročilého se předpokládá jejich znalost.

Pro někoho pokročilost znamená nohu za krkem a pro druhého vnímání těla (a to nejde na první pohled vidět).
Má zkušenost je taková, že co člověk, to jiné dispozice a vnímání těla. Pokud víte, kde máte ruku a nohu, netřeba se cvičení ásan obávat. Bič na sebe pleťte podle svých možností, ne dle představ o tom co byste měli dokázat. Tělesné dispozice nemají velikou důležitost. Cvičení jógy není ani o flexibilitě, ani o síle, ale o jejich vybalancování. Vše přijde, stačí jen cvičit. Nikdy nic nedostaneme, jestliže nejdříve něco sami nedáme. Jak říká staré přísloví „Bez práce nejsou koláče.“
Zkoušejte různé přístupy. Tělo má rádo různorodost. Fixace na jeden typ tělesného cvičení je jako jíst jen rohlíky. Což si vybere svoji daň. Co lektor, to jiný přístup a jiná předávaná zkušenost. Orientujte se dle výsledného efektu na vaše tělesné prožívání (ve smyslu nejím to, na co mám chuť, ale to po čem se cítím dobře. Návštěva hospody vám také udělá dobře na hodinu a poté příjde celodenní utrpení. Praxe ásan může být hodinovým utrpením, po kterém by měla následovat celodenní pohoda). Vnímání se bude rozvíjet a měnit se zkušeností a měnící se realitou Vašeho těla. Trpělivost růže přináší.

Hari Óm

Jsou žáci důstojnými následovníky svých učitelů? III.

Jsou žáci důstojnými následovníky svých učitelů? III.

Cílem vztahu učitel-žák není nahrazení rodičovské autority, nýbrž vyléčení se z patologického vztahu vytvořeného v dětství a následné dosažení dospělosti.

Vztah mezi učitelem a žákem opisuje vztah mezi rodičovskou autoritou a dítětem. Aby bylo dítě důstojným potomkem svého rodiče, mělo by procházet vývojem. V útlém věku vzhlíží dítě ke svému rodiči až nekriticky. Ve fázích individualizace a dospívání dochází k vymezování se od rodiče, což se projevuje jako vzdor. Dospělost je stavem, kdy dvě individuality dokáží fungovat nezávisle na sobě. Stav, kdy se odtrhneme z pout závislosti na rodičích, získáme svobodu a přijmeme zodpovědnost za své činy.

Přijímat nekriticky slova svých rodičů je stejně nedospělé, jako se s nimi přít. U seberealizačních směrů je to stejné. Seberealizační směry by měly pomoci prožít a opustit tyto neprožité tyto vztahy z období dětství a dospívání, abychom dosáhli skutečné dospělosti. Na druhou stranu jak praví klasik „Myslíš si, že jsi osvícený? Navštiv svoje rodiče.“

Podobenství seberealizace – naplnění své životní role a přijmutí sebeodpovědnosti, či změny role dítěte v dospělého nalezneme i v pohádkách. V pohádce o Bajajovi symbolizuje učitele věrný společník – kůň, kterému hlavní hrdina Bajaja na konci cesty za odměnu stíná hlavu. Pokud nejsme schopni překročit své učitele, jsme skutečně dospělí? Jsme hodni být nositeli jejich jmen?!

Hari Óm

Jsou žáci důstojnými následovníky svých učitelů? II.

Jsou žáci důstojnými následovníky svých učitelů? II.

Na lekcích pomáhám lidem nejen pochopit a vnímat své tělo, ale také jim pomáhám sešlapovat jejich vlastní pedály. U jednoho je to plyn, u druhého brzda.

To že učitel řekne, neznamená, že žák slyší, co řekl učitel. Žák rozumí jen tolik, kolik může. Propast mezi učitelem a žákem se nazývá zkušenost. Slova učitele jsou naší interpretací, ne slovy učitele.

Když učitel mluví o cíli, žák má jeho představu. Ta se může stát jak pomocníkem, tak překážkou jeho naplnění. Jít ve vyšlapaných stopách sice usnadňuje chůzi, to však nezaručuje, že stopy vedou k našemu cíli. Taktéž to neznamená, že se jedná o nejvhodnější cestu. Ale na každé cestě je dobré, že každá cesta někam vede J.

To, že si myslíme, že chápeme slova učitelů, ještě neznamená, že je skutečně chápeme. Vše chce svůj čas. Asi tak před deseti lety jsem tak jako mnoho dalších po jedné lekci dostal na nějaký nedůležitý dotaz od D. Štědroňského (Ashtanga Vinyasa Yoga) odpověď “Cvič dál...“, za kterou může stát hluboká moudrost stejně jako u jiných neznalost a alibismus, za který se dá velmi snadno schovat. Ale tak je to se všemi univerzálními radami. Záleží na zkušenosti a ta není vždy na první pohled vidět.

Učitel by měl směřovat žáka bezpečnou cestou skrze vlastní zkušenost. Žel až velmi často se stává, že samozvaní učitelé doporučují to, či ono bez vlastní zkušenosti. To je velmi nebezpečné. Zejména proto, že většina adeptů na cestě jógy s ní začíná kvůli problému. Ať už se jedná o problém fyzický, či psychický. Jóga je dlouhodobou a systematickou zkušeností, kterou žádný víkendový, či trojměsíční kurz zakončený diplomem nenahradí. Ale jak tomu má rozumět žák?

Není jediné pravé jógy. Existuje však ta pravá jóga pro mě.

Jednotlivé systémy opisují poznání a zejména potřeby, přístupy, ale také charakter jejich tvůrců. Veškeré struktury cvičebních jednotek a zejména přístup opisují systém, který vypovídá zejména o jejich tvůrci. To stejné však platí i o následovnících. Jako praví staré pořekadlo „vrána k vráně sedá.“ Podotýkám, že není lepší, či horší praxe. Existují však formy praxí, které přitahují jogíny s charakteristickými rysy. Máte-li sklon k projevům vůle, bude i vaše cvičení nejspíše silové a zdraví ohrožující. Máte-li sklon být laxní, budete s velkou pravděpodobností vyhledávat formy odpovídající vašemu nastavení. Jednoduše, když máte rádi pivo, vyhlížíte hospodu.

Je na každém, jakou cestu si zvolí. S úsměvem vzpomínám na konverzaci s Dr. Černým (Iyengar Yoga), kdy se mě zeptal na preference jógové praxe v Bratislavě. Po odpovědi že jsou momentálně populární dynamické formy cvičení ásan (power, ashtanga vinyasa atd.) zareagoval „To je dobře, to jsou naši budoucí klienti“ (pozn. Iyengar Yoga je známa svým terapeutickým přístupem zohledňující stav cvičence). Podotýkám, že problémem není praxe jako taková, ale přístup, který k ní zaujímáme.

A tak znovu pokládám otázku, zda za oblíbeností učitele, či jógového směru je nabídka potřebného, či chtěného? Obvykle totiž nechceme ani slyšet o potřebném, ale potvrdit vlastní světonázor a pseudo-potřeby. Odtud plyne Buddhovo „lidské potřeby jsou neukojitelné.“ Ale co ve skutečnosti potřebuji?

Pokračování příště…

Jsou žáci důstojnými následovníky svých učitelů?

Jsou žáci důstojnými následovníky svých učitelů?

Učení probíhá vědomým a nevědomým napodobováním. Vypelichaná opice vidí, opice dělá.

Tento článek bych rád věnoval úvaze o úloze učitele a vztahu žák-učitel. Velmi často se setkáme s jógovou reklamou, kdy se učitel, či instruktor jógy odkazuje na věhlasné učitele. Rozhodneme-i se navštívit takového člověka, přiláká nás jeho jméno, či jméno jeho údajného učitele? 

Kontakt s věhlasnými jmény obvykle znamená krátkodobé hodinové, či víkendové zkušenosti z workshopů. Je však korektní nazvat po takovéto krátkodobé zkušenosti svého workshopového průvodce svým učitelem? Stará moudrost praví, že učitel si vybírá svého žáka.

Workshopy mají jistě svoji inspirační hodnotu, avšak nikdy nenahradí dlouhodobé systematické jógové úsilí. A jógová praxe se vyznačuje právě dlouhodobostí a systematičností. To je velmi podstatné, protože budeme-li mluvit o modré barvě, je nezbytné sladit svoji představu o tom, co je to modrá a i když budeme mluvit o stejné barvě, každý z nás si vybaví jiný odstín téže barvy. Můžeme si myslet, že chápeme učitelova slova, ale bez systematické a dlouhodobé zkušenosti doopravdy nikdy nevíme.

Je oblíbenou reklamou zaštiťovat se údajnou zprostředkovanou tradicí. Existuje mnoho konkrétních cvičebních jednotek. Ty však byly vymyšleny na míru konkrétnímu jogínovi. Cílem jógové praxe není bezduché opakování technik, ale realizace toho, koho nazýváme já. Pak je otázka, zda napodobňováním druhého člověka skutečně ono já nalezneme?!

Když se řekne jóga, každý člověk si představí to, co nejblíže odpovídá jeho vlastní představě a charakteru. Jakákoli definice je pravdivá a přitom neúplná. Cvičení ásan je jednou z mnoha praxí jógy. Není jógou v její celistvosti. Je jedním z mnoha způsobů jak nalézt, interpretovat a následně realizovat individuální a následně i bytostné já. 

Neexistuje unifikované cvičení, které je vhodné pro každého. Jestliže kdokoli tvrdí, že jeho cvičení je vhodné pro všechny, tak buď lže, anebo neví, co mluví. Acylpirín taktéž nevyléčí všechny nemoci světa J. To se týká i jógové praxe. Co je dobré pro jednoho nemusí být dobré pro druhého. Nezbývá než zkusit.
Každý máme ojedinělou strukturu těla a ducha, která se vyvíjela na základě vrozeného, stejně jako nevědomě a vědomě naučeného. Prožívání ovlivňuje činnost orgánů, stejně jako činnost orgánů ovlivňuje prožívání a z něho plynoucí jednání. Jinými slovy tělo opisuje naši osobní historii. Vše co jsme zažili, je zapsáno do těla.

Pokračování příště…