Incredible India III

Incredible India III

Za smogem hustým tak, že by se dal krájet a dost možná ještě dál, je New Delhi. Ve dne je docela obyčejné, ale sotva ho v noci přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci.

Delhi jsme navštívili celkem třikrát. Ani ne protože by se nám tam tolik líbilo, ale z důvodů nutnosti se přepravit k dalším cílům našeho putování.

Kdybych měl Indii popsat dvěma slovy, řekl bych „kulturní šok“. Naštěstí jsem již měl s cestováním po Ázii nějaké ty zkušenosti a tak nebyl tak velký. Je to prostě jiné. A intenzivní. Jak v dobrém, tak ve špatném. Kromě smetí na zemi, ve vodě, prachu, smogu ve vzduchu a v ohni, který užívají na jeho částečnou večerní likvidaci je zde i značná hlučnost (ani ne na metr od člověka neustále troubící automobily). To se týká zejména větších měst. A jelikož je populace Indie značná, vypadá to tak téměř všude. Na druhou stranu kdo hledá, nalezne i místa zcela opačná.

Kdo se chystáte do Ásie a nemáte zkušenost s místními drožkami, připravte se na šok. Dopravní situace vypadá jako by si místní udělali řidičák někde na vesnici s povozem taženým oslem a následně se ocitli ve městě v automobilu. Britská nadvláda tu zanechala svůj otisk a tak mají přednost zleva na místo zprava. Ta tu ale stejně neplatí, protože jste v Indii a přednost má větší auto se silnějším klaksonem. Stejně jako mají naše auta na zadní straně nálepky „Udržuj bezpečnou vzdálenost“, indická auta se holedbají nápisy „blow horn“, kterýžto možno přeložiti jako zatrub. Hlasité troubení je nejzásadnější komunikace na komunikaci. Emise je cizí slovo a STK znamená, že je automobil schopný troubit a otáčí se mu kola. Nejednou jsme viděli na motorce převážet okenní rámy velikosti 2x1,5 metru (včetně skleněných tabulí), stejně jako celé rodinky na skútrech a bicyklech. Auta jsou na sebe přilepeny jako milenci a horizontální značení rozdělující pruhy vozovky jsou jen pro okrasu stejně jako proužky na teplácích Adidas. Tam kde jsou pruhy dva, stojí čtyři až pět řad aut. Mezi auty se prochází a na odpadcích se pasou krávy, psi a lidé. Nesmíme však opomenout ani řadu prodejců a žebrajících čekajících na moment, kdy auta na chvíli zastaví, aby vám téměř vlezli do auta. Dosti děsivě působí rodiče na kolech s dětmi vjíždějící do křižovatek před kola nákladních aut (ale co, populace Indie je početná). Celý ten ruch připomíná lidské mraveniště. Dvěma slovy organizovaný chaos.

S otevřenými ústy jsem pozoroval dění na státní dálnici z Delhi do Chandigarhu. Nejrychlejší auto v koloně je drožka jedoucí 40km rychlostí, krávy a skútry jsou samozřejmostí. Překvapením však byly retardéry a U-turny. Je zážitek jedete-li stovkou a najednou se před vámi z protisměru otáčí traktor s desetimetrovým přívěsem nehledě na protijedoucí auta v plné rychlosti. Pro srovnání s věhlasnou D1 o plynulosti jízdy po hlavním indickém tahu svědčí fakt, že jízda ve stylu brzda-plyn z New Delhi do Chandigharu (cca 250km) trvala po dálnici 6 hodin.

Ale pozor. Byť je způsob dopravy značně neplynulý a nákladný, není tak špatný jak by se mohlo zdát. Za celou dobu pobytu jsem neviděl horší incident, než poškrábaný lak (a ten oproti nám nikdo neřeší). Dopravní situace „troubím, tak mám přednost z jakékoli strany (za předpokladu, že nejsi větší hovado a nevyblokuješ mě)“ vede k nutnosti být na silnici pozorným. Oproti tomu jsme my Evropané ve většině jako ovce řídící se pravidly a světýlky bez jakékoli pozornosti k možnosti, že mohou být semafory nepřesně seřízené, že mohou přestat svítit, či k ostatním účastníkům, kteří ne vždy tyto pravidla dodržují.  

Zpočátku pro mě byla nutnost přejít silnici značně stresující. Je nezbytné mít oči na stopkách a dívat se jak vpravo, tak vlevo. Na konci pobytu se ze mě stal ostřílený účastník provozu. Ona je to vlastně taková hra pevných nervů. Všichni se tváří, že vás nevidí, či ignorují a najíždějí na vás, že Vás zachvátí pocit, že budete sraženi, či skončíte pod koly, tak jak se praví v říkance „Na přechodu pro chodce drtí tatra důchodce. Důchodce se vrtí, jak ho Tatra drtí.“, či „Černý pes a bílá hůl, že ten blbec neuhnul.“ Ve skutečnosti vás však velmi dobře vidí a jsou schopni zastavit na centimetr od Vašich nohou. Vstoupíte-li však „na hulváta“ před auto a pokynete mu rukou, aby zastavil, či přibrzdil, protože teď máte na silnici přednost Vy, obvykle zastaví. Důležitá je však viditelná rozhodnost. Kdo je otrlejší, má přednost. Jak pravil náš přítel, když jsme stáli ve frontě na lístky na knižní veletrh a pozorovali jsme, jak se lidé na sebe tlačí. „Pokud se chceš někam dostat, musíš se tlačit. A když se netlačíš, budeš přetlačen a nikam se nedostaneš.“ Tolik k romantickým představám o Indii a zákonům džungle, které jí vládnou… 

Velikým zážitkem je jízda drožkou zvanou tuk-tuk. Byť trojkolý dvojtakt s kabinou krytou jen celtou působí nebezpečně, je bezpečný. A to zejména z důvodů DIY navařených trčících ocelových konstrukcí, které by mohli ostatním řidičům způsobit mnohem větší škody na karosérii auta a tak se jim jednoduše vyhýbají. Tyto vozítka mají nejrozmanitější výzdobu ochranných božstev a symbolů. Přestože je koncipován pro dva dospělé + řidič, nezřídka jsme v něm cestovali čtyři + řidič. V tomto ohledu mám jedno nesplněné přání. Projet se ve vozítku svítícím a hrajícím jako pojízdná diskotéka. Tak snad někdy příště.

Zcela jistě doporučuji vyzkoušet i místní autobusy. Jejich masivní konstrukce působí dojem, že jedete v tanku. Obvykle nemají okna vyplněny skly, což je forma nejlevnější AC. Až zde jsme na vlastní kůži zažili, proč se nemáme vyklánět z oken autobusu. Oproti jedoucí autobus se přitulil tak blízko, že pod našim okýnkem zůstala nepěkná rýha. Zároveň se jedná o nejlevnější a interaktivní způsob dopravy (základní jízdné je od 7-8 rupií, tj. asi 10 centů/2,50Kč). Ženy obvykle sedí v přední části vozu, muži v zadní na což jsme se zvysoka… Jako chodícím a přihlouplým bílým peněženkám nám však tento prohřešek byl odpuštěn. Protože jsme byli pro místní bílá atrakce, rádi si sedali vedle nás, aby nás mohli poslouchat a zažít na vlastní kůži (doslova).

Když se zadaří, zažijete takovou mačkanici, že si už nikdy nebudete stěžovat na MHD ve vašem městě. Přesto to není tak hrozné (tedy až na nastupování a vystupování, kdy se každý tlačí přes druhého. Ale ustál jsem to. Oproti většině místních jsem větší a širší.). Mně se například stalo, že se můj zadek dostal do styku s rukou sedící jeptišky držící se tyče (sice se tvářila všelijak, ale snad jí to příliš nepohoršilo. Vždyť jsem boží dítě a můj zadek je taktéž jeho dílo.).

Incredible India II

Incredible India II

Za smogem hustým tak, že by se dal krájet a dost možná ještě dál, je New Delhi. Ve dne je docela obyčejné, ale sotva ho v noci přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci.

Chovat se mile v příjemném a bezpečném prostředí umí každý blbec. Ale jóga a spiritualita není o úsměvech a životě spojených s ideálním prostředím. Jóga je praxí učící nás brát svět takový jaký je. Mnohem více se o sobě dozvíme, dostaneme-li se do situací mimo bezpečí známého a komfort domova. Do situací, kde jsme nuceni reagovat novým a neotřeným způsobem.

Lidé hledající spiritualitu jedou do svých vyhlídnutých letovisk, chrámů, ašrámů, jógických škol a arjuvédských wellness kde zažívají příjemné chvíle plné klidu a oddychu. To jsou však jen „Potěmkinovy vesničky“ vytvořené právě za účelem turistického ruchu. Pravá spiritualita nespočívá v tom dívat se na to krásné, ale dívat se na celou škálu barevnosti světa bez rozdílu. Stejně jako Princ Siddhártha opusťme tedy svůj palác, kde není místo pro strast, starobu, nemoc a smrt a vydejme se do každodennosti rušných ulic indického světa.

V ulicích naleznete jak krásné, tak odporné vjemy útočící na všech pět smyslů. Vše je prostoupeno rozličnými pachy i barvami. Na jednom místě voní místní kuchyně, na druhém zatuchlá močovina. Stoupnete-li si mezi obě místa... Jistě si sami umíte představit.. Ona „močovůně“ byla nejintenzivnější před odletem při naší poslední návštěvě New Delhi v nejturistitější části, kterou jsme navštívili. Nutno dodat, že tato část města se nacházela blízko hlavního nádraží (což je pro oblasti nádraží typické, na což jsem se rozpomněl po návratu během nadechnutí se na bratislavské „hlavnej stanici“).

Ale zpět k tomu o čem cestovní kanceláře nehovoří. Odpadky jsou obvykle odhazovány z rukou přímo na zem. Kdykoli jsem chtěl po sobě něco uklidit, řekl mi náš domorodý přítel, průvodce a spolucestovatel „Nech to být, oni to uklidí.“ Byť mi bylo takovéto jednání proti srsti (rodiče a život mě naučili, že nikdo za mě nic neudělá, a když chci něco změnit, musím to změnit sám) nebojoval jsem navenek s místními zvyky (apropo nepřipomíná vám toto delegování práce mentalitu našeho národa?). Ono ani nebylo jak. Odpadkové koše chyběly, a když byly, smetí bylo více. V restauraci ono „oni to uklidí“ ještě pochopím, ale kdo jsou ti „oni“ v ulicích? Zde se dostáváme k pozůstatkům bráhmanské tradice rozdělující obyvatelstvo do čtyř varunas (varun; kast). Bhagavadgíta takto popisuje čtyři typy lidí dle charakteru. Realita je však jiná. Kasty dělí lidi dle sociálního stupně na brahmins (brahmány; kněží), kshatriyas (kšátrije; válečníky), vaishyas (vaišje; obchodníky) a shudras (šudry; služebníky). Mimo tento systém však existuje ještě jedna skupina, jejichž členové jsou zváni pariahs (nedotknutelní). Tento název je však nepřesný. Ve skutečnosti jsou tito lidé nedotýkatelní. Právě tito lidé jsou těmi, kteří zametají ulice od všeho svinstva počínaje plasty a exkrementy konče.

Poznámka: Pariahs jsou původem původními obyvateli Indie podrobenými nájezdnými Árijci, jejichž brahminské náboženství jim přidělilo status mimo kastovní systém.

Oficiálně sice kastovní systém již několik desítek let již neexistuje, ovšem v praxi jméno prozrazuje kastu, která je stále zohledňována (například v možnostech dosáhnout vyšší úroveň vzdělání, pracovní zařazení, anebo tradičně domlouvané sňatky). A tak platí ono latinské „nomen omen“. Jestliže o lidech z nejnižší kasty můžeme hovořit, že mají nejmenší možnosti, pariahové nemají žádné. Natožpak hovoříme-li o jejich právech. Dojde-li například k šikaně, znásilnění, či vraždě nedotýkatelného, jen málokdo se obtěžuje vyšetřováním. Naštěstí však začaly vznikat nevládní organizace se snahou napravit tento stav. Náprava si však vyžádá ještě nějakou tu generaci.

A právě tento návyk, že je zde vždy někdo, kdo za nás náš bordel uklidí je hlavním problémem týkající se sebeodpovědnosti a ekologie této krajiny. Ale abych nebyl neférový. Nemíním svalovat vinu za ekologickou situaci na Indii. V Indii je jen více viditelná. Tato situace se týká celého světa a zejména toho prosperujícího. Vinit za vše místní obyvatele je pokrytecké. Jsme spolupodílníci tohoto problému. Zdroje jsou omezené na Zemi omezené a tak prosperita jednoho jde ruku v ruce s chudobou druhého. Mnoho odpadků tak vzniká právě kvůli turistickému ruchu a obchodu se zahraničím. Prosperita jakéhokoli státu stojí obvykle na historickém parazitování a uzurpování krajiny jiné. A tak i my jakožto součást Evropského kontinentu jsme spolupodílníci tohoto problému. A co se týká sebeodpovědnosti, potýkáme se stejným problémem (dlouhá léta vyhazuji po jiných odpad do míst k tomu určených). U Indie je tento problém ve vztahu k počtu obyvatel na metr čtvercový jen viditelnější… Příklady táhnou a tak každý jeden nejmenovitý z nás může svým příkladem změnit své okolí a následně i celý svět.

Naši cestu jsme začali od toho nejhoršího, směrem k lepším zítřkům. Po cestě z New Delhi jsme se vydali po hlavní dálnici směrem na sever do Chandigarhu, kde měl náš „comrade“ pracující jako advokát soudní jednání. Cestou jsme se s New Delhi rozloučili s "himalájským podhůřím", tedy s desítky metrů vysokou hořící, kouřící a zapáchající horu tvořenou odpadky. Tento "monument" značně překračuje původní projekt. Budete-li pozorní, uvidíte v levé části korbu nákladního automobilu. Poblíž této skládky bydlí ti z chudších vrstev obyvatel (tedy ti, co mají na to zaplatit si střechu nad hlavou).

Incredible India I

Incredible India I

 Incredible India (Neuvěřitelná Indie) je motto indické turistické kampaně Ano, Indie je neuvěřitelná. Jak v dobrém, tak ve špatném…

„Ty děláš jógu? A v Indii jsi byl?“ Jak často jsem slyšel tuto otázku. Jako by cestování mělo co společného s jógou. Konečně se tedy můžu zařadit mezi ty jógující, jejichž pravost je určena návštěvou země, kterážto je kolébku této praxe. Ale vážně. Nemíním se chlubit návštěvou Indie. Mnozí si tuto zkušenost nemohou dovolit a jsou mnohem více jogíny nežli sami tuší. Nikdy jsem na cestování nebyl. Ve svém nitru jsem jako ten český Honza, co se rád válí doma za pecí. Vždyť všude dobře, doma nejlépe.

„Duchovní zážitky se netvoří, ty přicházejí.“

Jóga je popisována jako spirituální praxe. Její kolébkou je Indie. Z toho mnoho lidí dedukuje, že Indie je spirituální zemí. A tak její návštěvu lidé obvykle spojují s duchovními zážitky. A když nepřichází, je třeba si je vytvořit. Pokud za takovýmito zážitky potřebujeme cestovat, jen stěží se můžeme nazývat duchovními. Důvod je prostý. Obracíme se opačným směrem. Ve skutečnosti jsou takovéto zážitky všechny, kterých jsme přítomni. Jak praví staré moudro „Sedni si a celý svět přijde za tebou.“

Neměl jsem nikterak velkou potřebu tuto zemi navštívit. Moji zvědavost však podnítil kamarád, kterého jsem se po návštěvě Indie v duchu výše zmíněného „Sedni si, celý svět přijde za tebou.“ zeptal, zda v Indii mají lepší odpovědi na nezodpovězené otázky. Odpověděl „Ne, ale víc lidí se ptá.“

Samozřejmě, že moji návštěvu této země podpořil fakt, že je tato země kolébkou mé srdcové záležitosti – jógy. Přesto jsem se nerozhodl pro návštěvu jógického ášrámu, kde bych v izolaci od okolního světa strávil několik dnů v představě, že se nacházím někde v Ómu odříznut od denní reality Indie. Zajímali mě lidé, jejich pohled na život a atmosféra této země. A právě o tuto realitu bych se s vámi rád podělil. Samozřejmě si jsem vědom, že jakýkoli turismus v sobě skrývá fakt, že pohled na denní dění je jako dívat se do výkladní skříně a interpretovat to, co v ní spatříme. Přesto jsem měl možnost nahlédnout hlouběji díky našemu indickému spolucestovateli, který nám dal možnost hlubšího vhledu na indický sociální systém.

Před odletem mi kamarádka řekla, že lidé, kteří navštívili Indii, ji buď milují, anebo nenávidí. A že mě typuje na toho, který ji bude milovat. Po pravdě se nemohu rozhodnout. A ani nechci.

V letadle jsem objevil časopis, v němž bylo motto indické turistické kampaně „Incredible India“ (Neuvěřitelná Indie) jejíž slogan jsem si vypůjčil. Ano, Indie je neuvěřitelná. Jak v dobrém, tak ve špatném. Stejně tak i moje dojmy z této země jsou značně smíšené. Měli jsme možnost ochutnat jak z toho sladkého, tak hořkého. Asi největší šok nás čekal po příletu v New Delhi. Město, jehož oficiální počet obyvatel je přes 17 miliónů obyvatel (reálně jich je tu o nějaký ten milión víc) se holedbá takovým smogem, že se mi připomněl Rákosníček se svým „Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet…“

Takže pěkně od začátku. Za smogem hustým tak, že by se dal krájet a dost možná ještě dál, je New Delhi. Ve dne je docela obyčejné, ale sotva ho v noci přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci. Pak je lepší do některých částí města nevstupovat…

New Delhi jsme navštívili celkem třikrát v závislosti na letech, které jsme absolvovali.

Incredible India - úvod

Incredible India - úvod

„Spirituální turismus“

Přeji vám, aby byly vaše životy po návštěvě Indie osvícené stejně, jako předstíráte na sociálních sítích…

Jednou mi kamarád řekl, že dnes se jógou zabývá každý blbec, ale za socialismu, kdy hrozila za její praktikování persekuce, se těmto „pavědám“ věnovali jen ti, co si nemohli pomoci. No schválně, do které skupiny patříte vy? Jedná se jen o módní trend, anebo si neumíte pomoci?!

Po pravdě se mi dělá nevolno nad osvícenými sluníčkovými a motivačními výlevy lidí na sociálních sítích, kteří pobývají, či pobývali v Indii. Za všemi těmito sluníčkovými a ekologicky laděnými lidmi se však táhne uhlíková stopa delší a odpornější než je jejich vlastní kolejnice v záchodové míse. Stopa, před kterou zavírají oči a o které nehovoří. Takže nebuďme pokrytci sami k sobě.

Pokud je třeba jakéhosi spirituálního výletu do Indické republiky, aby se člověku přepnul vypínač do polohy „(r)osvíceno“, kam poté zařadíte nejznámější československé mystiky, kteří neměli možnosti dostat se mimo československé hranice, natožpak do Asie?! A není cílem spirituality svým působením působit na místo, kde žiji? Sám se držím hesla „Sedni si a celý svět přijde za tebou.“ Pokud jste však v Indii došli nějakého poznání, ze srdce vám to přeji.

Pokud už si dáte tu námahu a vycestujeme za hranice, byla by škoda zavřít se na měsíc do uměle vytvořeného světa určeného pro turisty ochotné zaplatit „mistrům“ za řešení problémů, na které obvykle stačí jen nějaký ten čas strávený se sebou samým. Proč cestovat, abychom se zavřeli do izolace? Není snad smyslem cestování poznávat nové lidi, kultury a krajiny? Izolaci si přeci mohu dopřát i ve své domovině. Možná že to důležité tkví ve veřejné demonstraci rozhodnutí se do této izolace zavřít. Vždyť není nic důležitějšího, nežli status „jsem zavřený v ášrámu“ a jeho počet lajků na „ksichtoknížce“. Praxe jógy není odvislá od místa, ve kterém se nacházíte. Praxe jógy by neměla být odvislá ani od ideálního prostředí. Praxe by neměla být separovaná od každodenního života.  

Celý svět je obrácený na hlavu a z osobní cesty se stává veřejná demonstrace „osvícenosti“, které má potvrzovat fotka se světově známým jogínem, či jeho žákem (a čím orientálněji vypadá, tím je autentičtější). Ale pár dnů strávených v přítomnosti jakéhokoli člověka z nás ještě nedělá jeho žáka.

Lidé hledají v Indii odpovědi na nezodpovězené otázky. A světe div se, Indové hledají tytéž odpovědi v západním světě. Jak prohlásila jedna naše paní domácí „My se učíme od vás, jak máme žít.“ Vždyť sousedovic zahrádka je vždy zelenější.

Cestování má své kouzlo. Krása cestování tkví v tom, že můžeme poznávat nové lidi, kultury a krajiny. V tomto ohledu jsem asi začal cestovat příliš pozdě. Mnohá místa mi přijdou vlivem globalizace jedno jako druhé. Na druhou stranu mám jako cestovatel větší komfort a bezpečí. Kouzlo cestování tkví řešení krátkodobých a řešitelných problémů. To vede k  uspokojení z jejich vyřešení asynergiím, kdy potkáváme ty správné lidi a věci do sebe jakoby zapadají (za vším však stojí práce a příprava). A tak zajímá-li vás osvícení, sedněte si na vlastní na zadek, zajímá-li vás tělesné cvičení, tak cvičte.  Zajímá-li vás „trip report“ a vhled na Indii od jednoho bezvýznamného turisty, připravte se na sérii článků pod názvem Incredibe India.

Kerala Backwaters (nejlepší domácí a ubytování). Na snímku je jeden z mých mistrů a učitelů během společných lekcí (fakt, že se jedná o skutečnou autoritu dokazují snímky ásan a muder). Tento jógu studuje přímo na základní škole a  během koupání mě poctil iniciací vodní květinou květinou nepodobnou lotosu, která mě během společného koupání přiletěla přímo do obličeje.  Om (Nutno dodat, že měl lepší mušku nežli já... Asi tušíte, kdo tuto hru házení kytek odstartoval...)