Incredible India II

Incredible India II

Za smogem hustým tak, že by se dal krájet a dost možná ještě dál, je New Delhi. Ve dne je docela obyčejné, ale sotva ho v noci přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci.

Chovat se mile v příjemném a bezpečném prostředí umí každý blbec. Ale jóga a spiritualita není o úsměvech a životě spojených s ideálním prostředím. Jóga je praxí učící nás brát svět takový jaký je. Mnohem více se o sobě dozvíme, dostaneme-li se do situací mimo bezpečí známého a komfort domova. Do situací, kde jsme nuceni reagovat novým a neotřeným způsobem.

Lidé hledající spiritualitu jedou do svých vyhlídnutých letovisk, chrámů, ašrámů, jógických škol a arjuvédských wellness kde zažívají příjemné chvíle plné klidu a oddychu. To jsou však jen „Potěmkinovy vesničky“ vytvořené právě za účelem turistického ruchu. Pravá spiritualita nespočívá v tom dívat se na to krásné, ale dívat se na celou škálu barevnosti světa bez rozdílu. Stejně jako Princ Siddhártha opusťme tedy svůj palác, kde není místo pro strast, starobu, nemoc a smrt a vydejme se do každodennosti rušných ulic indického světa.

V ulicích naleznete jak krásné, tak odporné vjemy útočící na všech pět smyslů. Vše je prostoupeno rozličnými pachy i barvami. Na jednom místě voní místní kuchyně, na druhém zatuchlá močovina. Stoupnete-li si mezi obě místa... Jistě si sami umíte představit.. Ona „močovůně“ byla nejintenzivnější před odletem při naší poslední návštěvě New Delhi v nejturistitější části, kterou jsme navštívili. Nutno dodat, že tato část města se nacházela blízko hlavního nádraží (což je pro oblasti nádraží typické, na což jsem se rozpomněl po návratu během nadechnutí se na bratislavské „hlavnej stanici“).

Ale zpět k tomu o čem cestovní kanceláře nehovoří. Odpadky jsou obvykle odhazovány z rukou přímo na zem. Kdykoli jsem chtěl po sobě něco uklidit, řekl mi náš domorodý přítel, průvodce a spolucestovatel „Nech to být, oni to uklidí.“ Byť mi bylo takovéto jednání proti srsti (rodiče a život mě naučili, že nikdo za mě nic neudělá, a když chci něco změnit, musím to změnit sám) nebojoval jsem navenek s místními zvyky (apropo nepřipomíná vám toto delegování práce mentalitu našeho národa?). Ono ani nebylo jak. Odpadkové koše chyběly, a když byly, smetí bylo více. V restauraci ono „oni to uklidí“ ještě pochopím, ale kdo jsou ti „oni“ v ulicích? Zde se dostáváme k pozůstatkům bráhmanské tradice rozdělující obyvatelstvo do čtyř varunas (varun; kast). Bhagavadgíta takto popisuje čtyři typy lidí dle charakteru. Realita je však jiná. Kasty dělí lidi dle sociálního stupně na brahmins (brahmány; kněží), kshatriyas (kšátrije; válečníky), vaishyas (vaišje; obchodníky) a shudras (šudry; služebníky). Mimo tento systém však existuje ještě jedna skupina, jejichž členové jsou zváni pariahs (nedotknutelní). Tento název je však nepřesný. Ve skutečnosti jsou tito lidé nedotýkatelní. Právě tito lidé jsou těmi, kteří zametají ulice od všeho svinstva počínaje plasty a exkrementy konče.

Poznámka: Pariahs jsou původem původními obyvateli Indie podrobenými nájezdnými Árijci, jejichž brahminské náboženství jim přidělilo status mimo kastovní systém.

Oficiálně sice kastovní systém již několik desítek let již neexistuje, ovšem v praxi jméno prozrazuje kastu, která je stále zohledňována (například v možnostech dosáhnout vyšší úroveň vzdělání, pracovní zařazení, anebo tradičně domlouvané sňatky). A tak platí ono latinské „nomen omen“. Jestliže o lidech z nejnižší kasty můžeme hovořit, že mají nejmenší možnosti, pariahové nemají žádné. Natožpak hovoříme-li o jejich právech. Dojde-li například k šikaně, znásilnění, či vraždě nedotýkatelného, jen málokdo se obtěžuje vyšetřováním. Naštěstí však začaly vznikat nevládní organizace se snahou napravit tento stav. Náprava si však vyžádá ještě nějakou tu generaci.

A právě tento návyk, že je zde vždy někdo, kdo za nás náš bordel uklidí je hlavním problémem týkající se sebeodpovědnosti a ekologie této krajiny. Ale abych nebyl neférový. Nemíním svalovat vinu za ekologickou situaci na Indii. V Indii je jen více viditelná. Tato situace se týká celého světa a zejména toho prosperujícího. Vinit za vše místní obyvatele je pokrytecké. Jsme spolupodílníci tohoto problému. Zdroje jsou omezené na Zemi omezené a tak prosperita jednoho jde ruku v ruce s chudobou druhého. Mnoho odpadků tak vzniká právě kvůli turistickému ruchu a obchodu se zahraničím. Prosperita jakéhokoli státu stojí obvykle na historickém parazitování a uzurpování krajiny jiné. A tak i my jakožto součást Evropského kontinentu jsme spolupodílníci tohoto problému. A co se týká sebeodpovědnosti, potýkáme se stejným problémem (dlouhá léta vyhazuji po jiných odpad do míst k tomu určených). U Indie je tento problém ve vztahu k počtu obyvatel na metr čtvercový jen viditelnější… Příklady táhnou a tak každý jeden nejmenovitý z nás může svým příkladem změnit své okolí a následně i celý svět.

Naši cestu jsme začali od toho nejhoršího, směrem k lepším zítřkům. Po cestě z New Delhi jsme se vydali po hlavní dálnici směrem na sever do Chandigarhu, kde měl náš „comrade“ pracující jako advokát soudní jednání. Cestou jsme se s New Delhi rozloučili s "himalájským podhůřím", tedy s desítky metrů vysokou hořící, kouřící a zapáchající horu tvořenou odpadky. Tento "monument" značně překračuje původní projekt. Budete-li pozorní, uvidíte v levé části korbu nákladního automobilu. Poblíž této skládky bydlí ti z chudších vrstev obyvatel (tedy ti, co mají na to zaplatit si střechu nad hlavou).