Za praxi jógy se může schovat mnohé. Pokud však budete mít oči doširoka otevřené a uši nastražené, může se stát, že začnou ze skříně vycházet kostlivci.
Opakovaně vykonávaná rutina nám do života vnáší řád, pevný bod ve vesmíru nazývaném Život. "Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí" prohlásil kdysi dávno Archimedes. Jakýkoli bod ve vesmíru se pro nás stává velmi důležitým, protože právě jeho prostřednictvím se můžeme orientovat v systematickém chaosu naší existence.
Pro některé praktikující se pak praxe stává samotným středobodem Života. Ulpívání na praxi samotné ale není smyslem cesty jógy, avšak může být její přechodnou fází. Zde se dostáváme do „Údolí vlastních stínů.“ V praxi to vypadá tak, že člověk cvičí, ale skutečné hlubší změny nepřicházejí. A když se přeci jen nějaká ta změna objeví, jde o změnu vnější – například se nám podaří dát nohy za hlavu.
Jóga je mimo jiné i cestou dynamické rovnováhy, kdy se přizpůsobujeme okolním podmínkám. Ulpívání na praxi, respektive nutkání praktikovat je pak zatuhnutím našeho organismu. 46tý verš Pataňdžaliho jógasúter praví „sthira sukham asanam“. To znamená, že tělesná pozice by měla být vybalancováním mezi napětím (sthira) a uvolněním (sukha). Toto pravidlo se však netýká pouze meditační pozice. Je i podobenstvím a návodem jak se chovat v běžném životě.
Podobně se chová i naše tělo. Je to stejné, jako když stojíme na balanční plošině. Povrch se nakloní a my se přizpůsobíme. Když přílišně ztuhneme, čeká nás blízké seznámení s naší přítelkyní gravitací a důvěrný kontakt s matkou Zemí.
Jógín by neměl pracovat (i praktikovat) ani moc, ani málo. Přílišná praxe je totiž stejně škodlivá jako praxe nedostatečná. Když nepracujeme, jako bychom byli mrtví. A když pracujeme příliš, budeme brzy mrtví.
Takové jednání pak není ničím jiným, než obsedantně kompulzivní poruchou. Ta patří k úzkostným poruchám a jde o poruchu chronickou. Pacient má nutkání vykonávat určitý soubor činností, neboli kompulze, které nazýváme rituály.
Tato porucha s sebou velmi často přináší i pocity úzkosti. Úzkost je již z názvu stavem s málo prostorem. A jako taková bývá zdrojem nepohodlí. Cílem jógy je ale transformovat kvalitu dukha (neprostor, nepohodlí) ve kvalitu kvalitu sukha (pohodlí)
Praxe by nás neměla vyčlenit ze života, ale změnit naše postoje a vztah k němu a tak zkvalitnit jeho prožívání. Touha praktikovat a s tím i měnit svůj život vychází z pocitů, že v našem světě věci nefungují tak, jak bychom si to představovali, anebo potřebovali. Jógou se nesnažíme své nedostatky změnit, ale uvědomují si je. To je cesta jógy, to je cesta změny přístupu k našim osobním vztahům. Cesta neznamená aktivně měnit, ale přijmout vše jako dokonalé. Touha po změně je tak pouze palivem, ne naším cílem. To je smyslem transformace a práce s pozorností. Pozornost je pak velmi jemná forma aktivity – napětí. Napětí aktivní pasivity.
Hari Óm
