Mobilita, motilita a jejich projevy napětí

Mobilita, motilita a jejich projevy napětí

Mobilita struktur je jejich přirozený pohyb tak jak jej běžně známe u možností pohybové soustavy. Za zmínku stojí snad jen uvést, že jakékoli spojení kostí je kloubem! A tak i struktury, jež vnímáme jako celistvé, jsou doopravdy kosti dobře držící za pomocí těchto kloubních spojení. Každé kloubní spojení projevuje svůj vlastní pohyb. Koncert pohybu mobility je tak tak souhrou kostí, vazů, šlach, fascií, svalů a dalších struktur. Napětí se ve svalech projevuje jako flexe (smrštění) a extenze (natáhnutí). To vše je podmíněno možnostem základní a nejstabilnější tělesné struktury - kostry. Je však dobré si uvědomit, že při pohybu kloubu platí, že jestliže jedna strana vytváří flexi, druhá vytváří vyrovnávající protipohyb - extenzi. Neustálé vyrovnávání napětí. Neuvěřitelné, čeho je inteligence našeho fyzického těla schopna, aniž tuto souhru v organismu naše vědomí zaznamená.

Naproti tomu motilita je pohyb méně vnímaný, leč o to stěžejnější. Jde o jakousi formu „dýchání“ – změnu roztažnosti, podobně jako se tomu děje u orgánů jako například u stažení a roztažení plic při dýchání. A představte si tento pohyb na úrovni celé struktury. A můžeme jít ještě dál. Představte si toto střídající se zvětšování a zmenšování prostoru na úrovni buněk! A nyní se zkuste ztišit a namísto představy začít naciťovat struktury. Tento pohyb není ničím jiným než střídáním změn výše uvedených kvalit sthira (pevnost - viz stažení svalu) a sukha (měkkost – viz protažení svalu) a sukha (místo pohodlí - prostornost) a dukha (místo nepohodlí - stísněnost) stejně jako je tomu u spojených nádob.

A je to právě vnitřnější pohyb motility, co ovlivňuje jeho pohyb na povrchu - mobilitu struktur.    

Mobilita a motilita je v tomto ohledu opět změnou v napětí prostoru, změnou jeho kvality ve smyslu kondenzace a expanze.

Napětí v těchto úrovních má následný propis nejen na tělesné struktury, ale i na naše emoční a mentální stavy. Stejně je tomu ale i naopak. Tyto mentální projevy jsou pak v souvislosti s naším chováním a našimi přístupy.

S těmito souvislostmi týkajících se změn napětí jak na těle, tak na duši se můžeme setkat jak u buddhistického konceptu „ulpívání ega“, tak v rozličných šamanistických technikách napříč kulturami a v mnoha soudobých psychosomatických technikách vycházejících stále ze stejného základu. To proto, že základ je stále ten jistý.

Hari Óm

Mít mysl a tělo jako kočka

Jóga jako hra s nervovou soustavou II.

Mít mysl a tělo jako kočka

Kočky jsou úžasní tvorové, kteří nám mohou být velikou inspirací. Zejména dvě polohy kočky nám mohou být obrazem, který bychom chtěli následovat. Jsou jimi kočka odpočívající a kočka lovící – ve střehu.

Jak souvisí kvalita napětí v těle, projevy vegetativní nervové soustavy (VNS) a představa kvalitativně odlišných poloh kočičího chování? Působení VNS by se dalo přirovnat ke kvalitě stavu těla kočky, která má tělo dokonale uvolněné a v krátkém momentě jej dokáže aktivovat. Kočka nám dává krásnou ukázku fungování vegetativní nervové soustavy. Větví sympatiku a parasympatiku.

Přeskočme anatomii a vrhněme se na projevy funkce sympatiku a parasympatiku spojené se zdravím a s historií (historii ve smyslu všech odezev organismu na podněty, které jsou v něm zapsány. Nejčastěji jsou chápány pojmy trauma a blok.). Sympatikus si můžete představit jako kočičku číhající na myš a parasympatikus jako uvolněnou kočičku vyhřívající se na slunci.

Tyto dvě větve VNS pracují jako antagonisté a jejich činnost by se měla střídat. Počátky autonomního nervového systému vycházejí u sympatiku z krční, hrudní a bederní části páteře (oblast hrudní kyfózy) a u parasympatiku z krční a křížové oblasti (krční a bederní lordóza). Sympatikus aktivuje organismus a parasympatikus jej naopak uklidňuje a uvolňuje. Rovnováha a střídavá funkce mezi těmito dvěma větvemi nervové soustavy je životně důležitá.  

Tyto dvě polohy kočky domácí jsou krásným a přesným vyjádřením esence fungování nervového systému. A právě správná funkce nervového systému je jedním z nejdůležitějších pilířů zdraví systému na fyzické úrovni přímo ovlivňující nejen naše fyzické tělo, ale i emoční a pudové prožívání.

Jógová cvičení jsou mimo jiné právě i stimulací těchto dvou větví VNS a změnou napětí v systému. Některé techniky ve Vás energii probudí, jiné Vás utlumí. To vše v souvislosti s vnějšími faktory a Vaším momentálním fyzickým a psychickým stavem.

Začínáme tedy z uklidnění se a uvolnění. To z prostého důvodu. Abychom mohli vystavět nové, abychom mohli přinést našemu systému novou informaci, je třeba povolit a rozložit původní vzorce napětí. Shiva (v překladu milostivý) tanečník a ničitel není patronem jógy bezdůvodně. Ničí staré, aby se na jeho základech mohlo projevit nové – to je symbolika jeho věčného vesmírného tance.

Projevem života je jeho změna.

Postupně systém aktivujeme a v aktivaci se snažíme uklidňovat a zpomalovat. Tato obecně nejznámější část jógového cvičení známá jako cvičení ásan je jako postupné skládání jednotlivých dílků stavebnice. To vše pomocí představ a hlavního nástroje k nepřímému ovládání naší psychiky – dechu. Snažíme se tedy neustále ladit ke kvalitě parasympatiku. Jestliže systém aktivujeme, jako je tomu u vinyasy Súrja namaskár (Pozdrav Slunci), pak jen proto, abychom během a po cvičení celý systém opět zklidnili a uvolnili. Snažíme se tedy o střídavé změny aktivity a o její zpomalování a ZVĚDOMOVÁNÍ! Finální pozicí je pak integrační šavásana (mrtvola), kdy se snažíme díky uvolnění, zpomalení a vzniklému zcitlivění zachytit, či pracovat s pociťovaným vjemem, představou, či jiným způsobem. Stejné je to i u cvičení čakerního systému a mentálních technik. To vše se děje, anebo je směřováno do úrovně parasympatiku. Je to právě úroveň parasympatiku, která má léčivou kvalitu. I doktor Vám při nemoci naordinuje klid.  To však nevylučuje možnost aktivující sympatikus jako například terapii prací J.

Shiva je ničitel, zničí staré, to vše pro vznik nového. Shivův tanec je pak neustálá destrukce a povstávání nového. To stálá a neustále se měnící je pouze přítomnost.

Mohlo by se zdát, že kdo žije život jako vyhřívající se kočička je na správné cestě. Není tomu tak. Obě větve autonomního nervového systému jsou důležité. Jógou se snažíme zvětšovat rozsah jejich působení a rychlost přechodů z jedné do druhé.

Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. A stejné je to s naším fungováním nervového systému. Velmi často pak tíhneme k našim sklonům, které pak mylně zaměňujeme se svými skutečnými potřebami.

Jóga a jógová terapie pak není technikou pro dosahování nadpřirozených stavů (siddhi – vedlejší efekt správně prováděné jógové praxe obecně popisovaný jako nadpřirozené schopnosti, který je pro svoji atraktivitu zároveň i velikou pastí jógové cesty.), ale technikou k objevení a projevení vlastní přirozenosti. A vlastní přirozenost stojí nad všemi siddhi.

Hari Óm

Pránájáma - dechové techniky

Pránájáma - dechové techniky

Velmi často se setkávám s nepochopením významu a hlavně prováděním pránájámických technik.

Začněme tedy od začátku. Pránájáma není jógou primárně chápána jako technika dechu, ale jako práce s Pránou - energií. Dýchání slouží jen jako nástroj. Dech je přemostěním mezi naší psychikou a naším tělem. Dýcháním můžeme ovlivňovat jak svoji tělesnost, tak i mentální a emoční prožívání. Dech je jedním z projevů proudění Prány v těle. Je nejpřímější možností, jak pomocí vlastní vůle a vědomí ovlivňovat a ladit toky energie v těle. Když už toto víme, tak můžeme i nadále pro zjednodušení používat pro Pránájámu termín dechové techniky.

Návody na pránájámické praxe popisované v mnoha knihách jsou sice přesné, ale popisují jen výslednou formu provádění a tak se může stát, že člověk, který se rozhodne tyto techniky provádět, bude opisovat formu, která nebude pasovat na jeho vlastní obsah. Techniky, při nichž se užívá dechu jako nástroje, jsou zejména prožitkové a pocitové. Kvalita dechu je úzce propojena s limbickým systémem, ten je někdy označován jako savčí mozek. Tj. ta část mozku, která je odpovědna za naše emoční prožívání.

Tato cvičení jsou velmi jemná a jakýkoliv nadměrný tlak může způsobit odezvy nejen na rovině fyzické, ale i na rovině psychické. Nebudu soudit, zda je to dobře, nebo špatně, protože to může být právě takovýto kopanec do zadku, který přiměje člověka k přehodnocení svého přístupu. Na druhou stranu je tato cest zbytečně náročná a dlouhá. Výběr je jen na Vás.

Čím jemnější cvičení, tím hlubší dopady!

Jestliže dostatečně zjemníme a zpomalíme své vnímání a tělesné pohyby, tím hlubších úrovní své bytosti se můžeme dotknout. To platí i pro techniky. Zpomalení a zjemnění se způsobí vnímání hlubších struktur a jejich fungování.

Přístup je nanejvýš důležitý!

Jakmile pracujete s technikami dechu, pracujete na úrovni softwaru Vašeho organismu, na úrovni Vaší bytosti. Jakékoli manipulování se do představy jak by mělo dýchání a dechové techniky vypadat, aby se co nejvíce přibližovaly jógovou literaturou stále dokola přepisovaným popisům, je cestou do pekel. V lepším případě jen prodloužením si cesty a útrap. A co jiného je peklo, než život v utrpení?!

Pro lepší pochopení uvedu příklad, který můžete praktikovat v běžném životě:

V různých životních situacích s rozdílnou kvalitou prožívání si uvědomte, jak cítíte své tělo a uvědomte si svůj dech. Ten neměňte. To je náročné, protože jakmile začnete pozorovat svůj dech, budete mít s velkou pravděpodobností tendenci k jeho vědomému ovládání. Pozorujte dech (rychlost a hloubku dechu, kam dýcháte a jeho další kvality, které se Vám podaří zachytit) a držení těla během klidu, aktivity, stresu, radosti, zloby, smutku a dalších emočních stavů. Pozorujte, jak se dech mění a jak se s ním mění i Váš emoční stav.

Dýchání, byť jej můžeme částečně ovládat vůlí, spadá do fungování vegetativní nervové soustavy. Té se někdy říká autonomní. Autonomní, protože pracuje sama, bez našeho vměšování se. Důvod je jednoduchý. Představte si, jak by to asi s lidstvem dopadlo, kdyby si měl sám řídit svůj vlastní dech J. 

Toto jsou jen slova. Takže i když jste si tohoto všeho vědomi, neznamená to vůbec nic. Důležitý je vlastní zážitek a ten nezískáte jinak, než vlastním prožitkem – procítěním se.

O nic se nesnažte. Naopak, když budete důvěřovat inteligenci Vašeho těla, změna se dostaví.

Praxi necháme na speciální lekce.

Hari Óm

Změna přístupu

Změna přístupu

Zdálo by se, že jógová cvičení jsou cestou konkrétních technik. Na začátku to může být pravda. Ale s hlubším pochopením tomu tak není. Jóga je cestou přístupu. Změňte přístup, změníte sebe. Změníte sebe, změníte svůj pohled na svět a Váš vztah k němu. Stejně tak se změní i jeho vztah a pohled k Vám a na Vás. Když změníme sebe, změní se naše okolí. A je jedno, jestli k sobě přilákáme pouze podobně naladěné bytosti, anebo se pod naším vlivem začnou měnit. Změníme-li svůj přístup, změníme sebe. Změníme-li sebe, změníme Svět… Každé jedno já je Svět a Svět je jedno veliké Já.

Tou změnou o které mluvím, je změna v úsilí. Někdo se snaží málo, někdo moc a obojí je překážkou na cestě k vytýčenému cíli. Změna je být u toho, co se právě děje. Pasivní aktivita. Vědomí procesu a nezasahování do něj. To neznamená nic nedělat, ale nezasahovat, když to není nezbytné. Stejně jako je tomu u fyzického cvičení, kdy se jógová ásana stává dokonalou, jakmile přestaneme vyvíjet úsilí.

A jak na to? Kdykoli se cokoli děje, si můžete položit otázku typu:

Je možné s tím být? A jaké to je s tím být?

To je cesta jógové sádhany. Cesta, jak integrovat jógická cvičení do běžného života. Protože je nesmyslné, neúčelné a neúsporné zvlášť cvičit jógu a zvlášť žít. Ale ono to ve skutečnosti ani nejde, protože jógové praxe ovlivňují kvalitu našeho života, ať už si to uvědomujeme, či neuvědomujeme, stejně tak ať chceme, či nechceme.

Myslet si, že nám, či ještě lépe za nás jógová cvičení vyřeší naše problémy běžného života je nesmyslné. Na druhou stranu nám mohou pomoci konfrontovat nás se sebou samými, takže v konečném důsledku zjistíme, že samotné cvičení nic neřeší a že nám nezbyde než změnit vlastní přístup k sobě, světu i ke cvičení. A můžeme si to vyzkoušet právě na cvičení samotném. Jak moc se cpeme, či necpeme do pozic. Jak usilovně dýcháme (právě dech je velmi jasnou kontrolkou úsilí) atd. Pak zjistíme, jak na nás působí a jak na něj reagujeme. I to je forma pomoci. Že mluvím jako princezna Koloběžka? „Oblečený, neoblečený… Pomůže, nepomůže…“ Ano, život je jednoduše paradox. Vše praktické si navzájem odporuje. Samotná slova a výroky se pak stávají neúplnými, anebo protichůdnými (paradoxními).

Nezapomínejte, že čím jemnější techniky, tím drtivější dopady na celou naši bytost. A změna přístupu je jednou z nich.

Hari Óm

Chování svalu a napětí

Chování svalu a napětí

Svaly slouží mimo pohybu také k tomu, aby držely a ochraňovaly základní pohybovou strukturu - kloubní pouzdra. V jógovém cvičení není primárně o jakési natahování svalu, jak by se zdálo, ale o uvědomování si nejdříve našich jednotlivých částí, později i o centralizaci našeho systému a uvědomování si těla jako celku. Za tímto účelem se používá uvolňování svalu pro jeho lepší procítění a pro jeho lepší funkčnost. Uvědomění a uvolnění vzniká střídavým napínáním, posilováním, uvolňováním a protahováním svalů. Tímto se postupně mění napětí v síti fascií, které jsou jednou z nepevnějších struktur těla.

Tělesné cvičení působí změny jak přímo, tak nepřímo. Ovlivňuje nejen pohybovou soustavu, ale i orgány a žlázy s vnitřní sekrecí, jež působí na limbický systém, který souvisí s naším emocionálním životem. To vše jsou dobré důvody pro cvičení jógy. Tím nejdůležitějším je jen přítomný okamžik, tělesný prožitek (pociťovaný vjem) a s tím související cvičení zachycení změny. Když se nám podaří zkusit zachytit byť jednu z těchto esencí, blížíme se k cíli. Jestliže ne, stále víme kam se směřovat. Při tomto směřování neexistuje dobře, nebo špatně. Existuje jen pokus o zachycení přítomnosti a prožitku. Být přítomným znamená být (vědět o sobě a svých vjemech) v daném okamžiku na daném místě.

To podstatné…

Pracujeme-li se svaly je třeba napětí postupně a jemně uvolňovat. Prodýcháváme a krůček po krůčku necháváme tělo zajít hlouběji a hlouběji do pozice. Kdybychom zašli příliš daleko, anebo příliš rychle protahovaný sval zpanikaří a smrští se ještě více, než byla jeho původní délka. To vše proto, aby ochránil zejména klouby před jejich dislokací. V krajním případě může dojít až k poškození svalu od různých mikrotraumat (drobné narušení struktury) až k jeho přetrhnutí. Tak podstatná je ochrana naší základní pohybové struktury – kostry a jejich kloubů. Dáváme si proto načas a netlačíme. Je třeba být k sobě pozorným, jemným. Abychom takovéto kvality dosáhli, je třeba se zpomalit a tím prohloubit své vnímání k sobě samému.

Komfortní zóna

Podobný princip práce na jiné úrovni popisuje psychologie pomocí následného příkladu teorie komfortní zóny.

Představte si tři zóny. Nejvnitřnější je zóna komfortu, nad ní je zóna učení a za ní leží zóna paniky. Jestliže na sebe vyvíjíme tlak (lidově řečeno ušijeme na sebe bič) a vystoupíme ze zóny komfortu do zóny učení, učíme se adaptovat se na novou situaci a zóna komfortu se tím rozšiřuje. Jakmile však překročíme i tuto zónu a dostaneme se do zóny paniky, automaticky se stáhneme zpět do zóny komfortu a je velká pravděpodobnost, že ta se následně ještě zmenší. Stejně jako je tomu u fyzického těla. A představte se, když se tyto zóny, obdobně jako tento pomyslný sval natrhnou, anebo dojde k dislokaci kloubu. Jde tedy o to, abychom jemně posouvali své hranice a vytvářeli tak pro sebe více a více prostoru. Jakmile totiž zvětšíme zónu komfortu, rozšíří se i zóna učení na úkor rozsáhlé pláně paniky. Velikost, četnost a rychlost této vytvořeného tlaku - události pak udává, zda se nám tato vycházka ze zóny komfortu stává formou cvičení a s ním spojeným učením a posilování sebe sama, anebo úrazem a možným poškozením našeho systému. Vtip je v tom, že často netušíme, kde leží ony pomyslné hranice našich zón. Není fascinující podoba funkce tohoto principu?

Pro zachycení sebe sama a samoléčbu je důležité je neustále směřovat pozornost k svému pociťovanému vjemu a zkoušet zaznamenat změnu mezi prožívanými přítomnostmi.

Ulpívání ega a napětí

Pociťovaný vjem je zachycením momentálního stavu takového, jaký je. Jde o prožitek pocitu okolo našeho já, ten však není ulpíváním ega na našich pocitech. V tom je rozdíl! Rob Preece ve své knize „Moudrost Nedokonalosti“ popisuje ulpívání ega jako jakési smrštění okolo našeho já. Toto ulpívání se může týkat jak pozitivních, tak negativních emocí a souvisí se zraněními, které vznikají zejména v době, kdy nemáme dostatečné nástroje k jejich ošetření. Jedná se zejména o dobu dětství. Je to jakési zacyklení se do závislosti prožívání určitých pocitů. To pak způsobuje pokřivený pohled na vnímání světa za účelem prožívání daných pocitů. Při prožití intenzivních emocí jako je například strach, či úzkost dojde ke smrštění ega stejně, jak se tomu děje při překročení hranice napětí svalu. Takovýto stav je pak spojován s buddhistickým termínem „ulpívání ega.“ Velmi zjednodušeně je to identifikování se s prožívanou emocí. Moje osobní zkušenost je taková, že takovéto smrštění člověka úplně pohltí a nemusí se jednat jen o nepříjemné prožitky, ale například i o smrštění se za účelem vnímání lásky partnera, namísto společného prožívání přítomného okamžiku. Přítomnost je tak nahrazena jakýmisi růžovými, či jinak zbarvenými brýlemi, které zakrývají skutečnost a brání prožívání v přítomnosti. Na základě osobní zkušenosti jsem přesvědčen, že se tyto smrštění propisují do těla, které nám samo odkryje příběhy našeho života. Postupným rozpouštěním můžeme takováto napětí pomocí pocitů v těle následně léčit.

Hari Óm