Disciplína – ritualizace
Už jste si někdy položili otázku, proč je pro všemožné praxe tak důležitá disciplína? Anebo jste se spokojili s tvrzením, že disciplína je pro praxi jógy nezbytná?
Opakování je nejen matkou moudrosti, má i své hlubší důvody. Jedním z nich je ritualizace. Rituál zabezpečuje vytvoření bezpečného prostoru pro práci s naším vědomím. Vytváříme si tak čas a prostor abychom si mohli plně věnovat svoji pozornost. Takovýto rituál je pak cvičebním polem. Bezpečným prostorem, ve kterém se připravujeme na skutečnou jógu. Na integraci jógové praxe do běžného života. Bez tohoto cílení by byla například praxe jógových ásan pouhým zdravotním tělocvikem.
S disciplínou se pojí i pravidelnost. Pravidelným opakováním vzniká zvyk a ten utužuje náš charakter. Praxe samotná je formou rituálu. Formou procesu učení. Právě proto je výhodné si zvolit konkrétní místo a čas pro praxi. Avšak co je dobré pro jednoho, nemusí být vhodné pro druhého. Nejdůležitější je přístup, s jakým k praxi přistupujeme. Pravidelnost totiž vede k stereotypu. K monotónnímu opakování. Našim cílem je funkční reakce na podněty. Reakce ne naučená, ale pravdivá, nová, přímo úměrná podnětu (přítomnému stavu). A tak je stejně důležitá jak pravidelnost, tak její narušení (kvůli novým impulzům).
Příkladem nám může být cvičení ásan. Pro tělesnou praxi je disciplína a stálá přítomnost během cvičení velmi důležitá, protože bez ní hrozí fyzické poškození. Některé systémy doporučují pravidelné opakování přesně daných cvičebních jednotek. Jiné pracují se specifickými potřebami těla. Další možností je pevně daná sestava s volnou variací přechodů mezi pozicemi atd. (Osobně preferuji kombinaci - cvičební jednotku sestavenou z pevné struktury, na niž navazuje improvizovaná část.) Zastánci pevně daných sérií se schovávají za údajnou tradici a tvrdí, že opakováním se ulehčuje provedení a prohlubuje pochopení jednotlivých cviků. Na druhé straně Původní sestava byla ušita na míru konkrétního jedince a kdo jiný než Vy víte, co je pro Vás nejlepší? Cesta opakování má ale i své stinné stránky, o kterých se tolik nemluví. Tak například naše motivace a skryté tendence ulpívání na minulosti a budoucnosti bránící prožívání přítomnosti. Jakmile zakusíme, čeho jsme schopni, máme tendence dosahovat předešlého a dokonce tuto mez překračovat což je nejlepší cesta způsobit si úraz. Stavy spojené s takovým zraněním nás jistě velmi rychle zpřítomní.
Sklony k pevně dané, či improvizační praxi tak nevypovídají ani tak o praxi samotné, jakožto o nás. Tyto sklony pramení zejména z nenaplněných potřeb v dětství. Z potřeb stability, anebo volnosti a svobody.
Moc nekorumpuje. Moc přitahuje korumpovatelné
Stejné je to i s praxí. Není lepší, či horší praxe. Existují jen techniky, které přitahuje lidi s určitými sklony. Jógový jazyk je pak nazývá rajas (aktivita) tamas (pasivit) a sattva (vyrovnanost).
Inspiračním zdrojem pro tuto úvahu mě byly nekončící půtky mezi praktikujícími a osobní zkušenost s technikami učení tance, ve kterém je možno využít jak procvičování konkrétní taneční sestavy (předem daný sled pohybů) stejně jako improvizace. V obou však platí stejný princip hledání nové reakce „jako by to bylo poprvé v životě.“
S disciplínou se pojí i pravidelnost. Pravidelným opakováním vzniká zvyk a ten utužuje náš charakter. Praxe samotná je formou rituálu. Formou procesu učení. Právě proto je výhodné si zvolit konkrétní místo a čas pro praxi. Avšak co je dobré pro jednoho, nemusí být vhodné pro druhého. Nejdůležitější je přístup, s jakým k praxi přistupujeme. Pravidelnost totiž vede k stereotypu. K monotónnímu opakování. Našim cílem je funkční reakce na podněty. Reakce ne naučená, ale pravdivá, nová, přímo úměrná podnětu (přítomnému stavu). A tak je stejně důležitá jak pravidelnost, tak její narušení (kvůli novým impulzům).
Příkladem nám může být cvičení ásan. Pro tělesnou praxi je disciplína a stálá přítomnost během cvičení velmi důležitá, protože bez ní hrozí fyzické poškození. Některé systémy doporučují pravidelné opakování přesně daných cvičebních jednotek. Jiné pracují se specifickými potřebami těla. Další možností je pevně daná sestava s volnou variací přechodů mezi pozicemi atd. (Osobně preferuji kombinaci - cvičební jednotku sestavenou z pevné struktury, na niž navazuje improvizovaná část.) Zastánci pevně daných sérií se schovávají za údajnou tradici a tvrdí, že opakováním se ulehčuje provedení a prohlubuje pochopení jednotlivých cviků. Na druhé straně Původní sestava byla ušita na míru konkrétního jedince a kdo jiný než Vy víte, co je pro Vás nejlepší? Cesta opakování má ale i své stinné stránky, o kterých se tolik nemluví. Tak například naše motivace a skryté tendence ulpívání na minulosti a budoucnosti bránící prožívání přítomnosti. Jakmile zakusíme, čeho jsme schopni, máme tendence dosahovat předešlého a dokonce tuto mez překračovat což je nejlepší cesta způsobit si úraz. Stavy spojené s takovým zraněním nás jistě velmi rychle zpřítomní.
Sklony k pevně dané, či improvizační praxi tak nevypovídají ani tak o praxi samotné, jakožto o nás. Tyto sklony pramení zejména z nenaplněných potřeb v dětství. Z potřeb stability, anebo volnosti a svobody.
Moc nekorumpuje. Moc přitahuje korumpovatelné
Frank Herbert
Stejné je to i s praxí. Není lepší, či horší praxe. Existují jen techniky, které přitahuje lidi s určitými sklony. Jógový jazyk je pak nazývá rajas (aktivita) tamas (pasivit) a sattva (vyrovnanost).
Inspiračním zdrojem pro tuto úvahu mě byly nekončící půtky mezi praktikujícími a osobní zkušenost s technikami učení tance, ve kterém je možno využít jak procvičování konkrétní taneční sestavy (předem daný sled pohybů) stejně jako improvizace. V obou však platí stejný princip hledání nové reakce „jako by to bylo poprvé v životě.“
Hari Óm
Ohladne diskusii o najlepsom style praxe ("moja prax je lepsia ako tvoja", "moj ucitel je lepsi ako tvoj", "moj styl je tradicnejsi ako tvoj", "moja joga je povodnejsia ako tvoja" ...) ... pripomina mi to detsku variantu hry, ktoru Eric Berne popisuje ako "Můj je lepší než tvůj" - " jedná se o hru, kterou lze dobře pozorovat ve skupině tříletých dětí a ze které se podle Harrise vyvinuly všechny ostatní hry. Svůj základ má v potřebě dětského úniku před nejsem OK postojem, od kterého se dítě na okamžik odpoutá. Prosazením si můj je lepší než tvůj na chvíli získá stejnou převahu jako osoby s OK postojem a tím dojde k úlevě. Přitom je dítě schopno použít nesmyslné výroky typu:„Heč já mám stejný kus jako ty a ty ne.“ U dospělých se hra projevuje podobně jen v jiném měřítku. Zatímco dítě se pře o to, že má více hraček, dospělý může hromadit majetek (můj automobil je lepší než tvůj), být přehnaně skromný (jsem skromnější než ty) a nebo nepřiměřeně dbát na útlost své postavy (jsem štíhlejší než ty)." Tiez sa ju obcas hram, je to celkom sranda. :) http://cs.wikipedia.org/wiki/Transak%C4%8Dn%C3%AD_anal%C3%BDza
OdpovedaťOdstrániťDíky za komentář. Cílem článku je poukázat na to, že praxe jógy je cestou principů fungování, ne slepě opakovaných konkrétních technik.
OdpovedaťOdstrániť