citáty

"LET IT FLOW!"

"Nechme se nést na vlně jógy..."

"Practice, practice, practice, practice..."
Sri K. Pattabhi Jois

pondelok 26. februára 2018

Incredible India III



Incredible India III

Za smogem hustým tak, že by se dal krájet a dost možná ještě dál, je New Delhi. Ve dne je docela obyčejné, ale sotva ho v noci přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci.

Delhi jsme navštívili celkem třikrát. Ani ne protože by se nám tam tolik líbilo, ale z důvodů nutnosti se přepravit k dalším cílům našeho putování.
Kdybych měl Indii popsat dvěma slovy, řekl bych „kulturní šok“. Naštěstí jsem již měl s cestováním po Ázii nějaké ty zkušenosti a tak nebyl tak velký. Je to prostě jiné. A intenzivní. Jak v dobrém, tak ve špatném. Kromě smetí na zemi, ve vodě, prachu, smogu ve vzduchu a v ohni, který užívají na jeho částečnou večerní likvidaci je zde i značná hlučnost (ani ne na metr od člověka neustále troubící automobily). To se týká zejména větších měst. A jelikož je populace Indie značná, vypadá to tak téměř všude. Na druhou stranu kdo hledá, nalezne i místa zcela opačná.

Kdo se chystáte do Ásie a nemáte zkušenost s místními drožkami, připravte se na šok. Dopravní situace vypadá jako by si místní udělali řidičák někde na vesnici s povozem taženým oslem a následně se ocitli ve městě v automobilu. Britská nadvláda tu zanechala svůj otisk a tak mají přednost zleva na místo zprava. Ta tu ale stejně neplatí, protože jste v Indii a přednost má větší auto se silnějším klaksonem. Stejně jako mají naše auta na zadní straně nálepky „Udržuj bezpečnou vzdálenost“, indická auta se holedbají nápisy „blow horn“, kterýžto možno přeložiti jako zatrub. Hlasité troubení je nejzásadnější komunikace na komunikaci. Emise je cizí slovo a STK znamená, že je automobil schopný troubit a otáčí se mu kola. Nejednou jsme viděli na motorce převážet okenní rámy velikosti 2x1,5 metru (včetně skleněných tabulí), stejně jako celé rodinky na skútrech a bicyklech. Auta jsou na sebe přilepeny jako milenci a horizontální značení rozdělující pruhy vozovky jsou jen pro okrasu stejně jako proužky na teplácích Adidas. Tam kde jsou pruhy dva, stojí čtyři až pět řad aut. Mezi auty se prochází a na odpadcích se pasou krávy, psi a lidé. Nesmíme však opomenout ani řadu prodejců a žebrajících čekajících na moment, kdy auta na chvíli zastaví, aby vám téměř vlezli do auta. Dosti děsivě působí rodiče na kolech s dětmi vjíždějící do křižovatek před kola nákladních aut (ale co, populace Indie je početná). Celý ten ruch připomíná lidské mraveniště. Dvěma slovy organizovaný chaos.
S otevřenými ústy jsem pozoroval dění na státní dálnici z Delhi do Chandigarhu. Nejrychlejší auto v koloně je drožka jedoucí 40km rychlostí, krávy a skútry jsou samozřejmostí. Překvapením však byly retardéry a U-turny. Je zážitek jedete-li stovkou a najednou se před vámi z protisměru otáčí traktor s desetimetrovým přívěsem nehledě na protijedoucí auta v plné rychlosti. Pro srovnání s věhlasnou D1 o plynulosti jízdy po hlavním indickém tahu svědčí fakt, že jízda ve stylu brzda-plyn z New Delhi do Chandigharu (cca 250km) trvala po dálnici 6 hodin.
Ale pozor. Byť je způsob dopravy značně neplynulý a nákladný, není tak špatný jak by se mohlo zdát. Za celou dobu pobytu jsem neviděl horší incident, než poškrábaný lak (a ten oproti nám nikdo neřeší). Dopravní situace „troubím, tak mám přednost z jakékoli strany (za předpokladu, že nejsi větší hovado a nevyblokuješ mě)“ vede k nutnosti být na silnici pozorným. Oproti tomu jsme my Evropané ve většině jako ovce řídící se pravidly a světýlky bez jakékoli pozornosti k možnosti, že mohou být semafory nepřesně seřízené, že mohou přestat svítit, či k ostatním účastníkům, kteří ne vždy tyto pravidla dodržují.  

Zpočátku pro mě byla nutnost přejít silnici značně stresující. Je nezbytné mít oči na stopkách a dívat se jak vpravo, tak vlevo. Na konci pobytu se ze mě stal ostřílený účastník provozu. Ona je to vlastně taková hra pevných nervů. Všichni se tváří, že vás nevidí, či ignorují a najíždějí na vás, že Vás zachvátí pocit, že budete sraženi, či skončíte pod koly, tak jak se praví v říkance „Na přechodu pro chodce drtí tatra důchodce. Důchodce se vrtí, jak ho Tatra drtí.“, či „Černý pes a bílá hůl, že ten blbec neuhnul.“ Ve skutečnosti vás však velmi dobře vidí a jsou schopni zastavit na centimetr od Vašich nohou. Vstoupíte-li však „na hulváta“ před auto a pokynete mu rukou, aby zastavil, či přibrzdil, protože teď máte na silnici přednost Vy, obvykle zastaví. Důležitá je však viditelná rozhodnost. Kdo je otrlejší, má přednost. Jak pravil náš přítel, když jsme stáli ve frontě na lístky na knižní veletrh a pozorovali jsme, jak se lidé na sebe tlačí. „Pokud se chceš někam dostat, musíš se tlačit. A když se netlačíš, budeš přetlačen a nikam se nedostaneš.“ Tolik k romantickým představám o Indii a zákonům džungle, které jí vládnou… 


Velikým zážitkem je jízda drožkou zvanou tuk-tuk. Byť trojkolý dvojtakt s kabinou krytou jen celtou působí nebezpečně, je bezpečný. A to zejména z důvodů DIY navařených trčících ocelových konstrukcí, které by mohli ostatním řidičům způsobit mnohem větší škody na karosérii auta a tak se jim jednoduše vyhýbají. Tyto vozítka mají nejrozmanitější výzdobu ochranných božstev a symbolů. Přestože je koncipován pro dva dospělé + řidič, nezřídka jsme v něm cestovali čtyři + řidič. V tomto ohledu mám jedno nesplněné přání. Projet se ve vozítku svítícím a hrajícím jako pojízdná diskotéka. Tak snad někdy příště.


Zcela jistě doporučuji vyzkoušet i místní autobusy. Jejich masivní konstrukce působí dojem, že jedete v tanku. Obvykle nemají okna vyplněny skly, což je forma nejlevnější AC. Až zde jsme na vlastní kůži zažili, proč se nemáme vyklánět z oken autobusu. Oproti jedoucí autobus se přitulil tak blízko, že pod našim okýnkem zůstala nepěkná rýha. Zároveň se jedná o nejlevnější a interaktivní způsob dopravy (základní jízdné je od 7-8 rupií, tj. asi 10 centů/2,50Kč). Ženy obvykle sedí v přední části vozu, muži v zadní na což jsme se zvysoka… Jako chodícím a přihlouplým bílým peněženkám nám však tento prohřešek byl odpuštěn. Protože jsme byli pro místní bílá atrakce, rádi si sedali vedle nás, aby nás mohli poslouchat a zažít na vlastní kůži (doslova).
Když se zadaří, zažijete takovou mačkanici, že si už nikdy nebudete stěžovat na MHD ve vašem městě. Přesto to není tak hrozné (tedy až na nastupování a vystupování, kdy se každý tlačí přes druhého. Ale ustál jsem to. Oproti většině místních jsem větší a širší.). Mně se například stalo, že se můj zadek dostal do styku s rukou sedící jeptišky držící se tyče (sice se tvářila všelijak, ale snad jí to příliš nepohoršilo. Vždyť jsem boží dítě a můj zadek je taktéž jeho dílo.).

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára