Chování svalu a napětí

Chování svalu a napětí

Svaly slouží mimo pohybu také k tomu, aby držely a ochraňovaly základní pohybovou strukturu - kloubní pouzdra. V jógovém cvičení není primárně o jakési natahování svalu, jak by se zdálo, ale o uvědomování si nejdříve našich jednotlivých částí, později i o centralizaci našeho systému a uvědomování si těla jako celku. Za tímto účelem se používá uvolňování svalu pro jeho lepší procítění a pro jeho lepší funkčnost. Uvědomění a uvolnění vzniká střídavým napínáním, posilováním, uvolňováním a protahováním svalů. Tímto se postupně mění napětí v síti fascií, které jsou jednou z nepevnějších struktur těla.

Tělesné cvičení působí změny jak přímo, tak nepřímo. Ovlivňuje nejen pohybovou soustavu, ale i orgány a žlázy s vnitřní sekrecí, jež působí na limbický systém, který souvisí s naším emocionálním životem. To vše jsou dobré důvody pro cvičení jógy. Tím nejdůležitějším je jen přítomný okamžik, tělesný prožitek (pociťovaný vjem) a s tím související cvičení zachycení změny. Když se nám podaří zkusit zachytit byť jednu z těchto esencí, blížíme se k cíli. Jestliže ne, stále víme kam se směřovat. Při tomto směřování neexistuje dobře, nebo špatně. Existuje jen pokus o zachycení přítomnosti a prožitku. Být přítomným znamená být (vědět o sobě a svých vjemech) v daném okamžiku na daném místě.

To podstatné…

Pracujeme-li se svaly je třeba napětí postupně a jemně uvolňovat. Prodýcháváme a krůček po krůčku necháváme tělo zajít hlouběji a hlouběji do pozice. Kdybychom zašli příliš daleko, anebo příliš rychle protahovaný sval zpanikaří a smrští se ještě více, než byla jeho původní délka. To vše proto, aby ochránil zejména klouby před jejich dislokací. V krajním případě může dojít až k poškození svalu od různých mikrotraumat (drobné narušení struktury) až k jeho přetrhnutí. Tak podstatná je ochrana naší základní pohybové struktury – kostry a jejich kloubů. Dáváme si proto načas a netlačíme. Je třeba být k sobě pozorným, jemným. Abychom takovéto kvality dosáhli, je třeba se zpomalit a tím prohloubit své vnímání k sobě samému.

Komfortní zóna

Podobný princip práce na jiné úrovni popisuje psychologie pomocí následného příkladu teorie komfortní zóny.

Představte si tři zóny. Nejvnitřnější je zóna komfortu, nad ní je zóna učení a za ní leží zóna paniky. Jestliže na sebe vyvíjíme tlak (lidově řečeno ušijeme na sebe bič) a vystoupíme ze zóny komfortu do zóny učení, učíme se adaptovat se na novou situaci a zóna komfortu se tím rozšiřuje. Jakmile však překročíme i tuto zónu a dostaneme se do zóny paniky, automaticky se stáhneme zpět do zóny komfortu a je velká pravděpodobnost, že ta se následně ještě zmenší. Stejně jako je tomu u fyzického těla. A představte se, když se tyto zóny, obdobně jako tento pomyslný sval natrhnou, anebo dojde k dislokaci kloubu. Jde tedy o to, abychom jemně posouvali své hranice a vytvářeli tak pro sebe více a více prostoru. Jakmile totiž zvětšíme zónu komfortu, rozšíří se i zóna učení na úkor rozsáhlé pláně paniky. Velikost, četnost a rychlost této vytvořeného tlaku - události pak udává, zda se nám tato vycházka ze zóny komfortu stává formou cvičení a s ním spojeným učením a posilování sebe sama, anebo úrazem a možným poškozením našeho systému. Vtip je v tom, že často netušíme, kde leží ony pomyslné hranice našich zón. Není fascinující podoba funkce tohoto principu?

Pro zachycení sebe sama a samoléčbu je důležité je neustále směřovat pozornost k svému pociťovanému vjemu a zkoušet zaznamenat změnu mezi prožívanými přítomnostmi.

Ulpívání ega a napětí

Pociťovaný vjem je zachycením momentálního stavu takového, jaký je. Jde o prožitek pocitu okolo našeho já, ten však není ulpíváním ega na našich pocitech. V tom je rozdíl! Rob Preece ve své knize „Moudrost Nedokonalosti“ popisuje ulpívání ega jako jakési smrštění okolo našeho já. Toto ulpívání se může týkat jak pozitivních, tak negativních emocí a souvisí se zraněními, které vznikají zejména v době, kdy nemáme dostatečné nástroje k jejich ošetření. Jedná se zejména o dobu dětství. Je to jakési zacyklení se do závislosti prožívání určitých pocitů. To pak způsobuje pokřivený pohled na vnímání světa za účelem prožívání daných pocitů. Při prožití intenzivních emocí jako je například strach, či úzkost dojde ke smrštění ega stejně, jak se tomu děje při překročení hranice napětí svalu. Takovýto stav je pak spojován s buddhistickým termínem „ulpívání ega.“ Velmi zjednodušeně je to identifikování se s prožívanou emocí. Moje osobní zkušenost je taková, že takovéto smrštění člověka úplně pohltí a nemusí se jednat jen o nepříjemné prožitky, ale například i o smrštění se za účelem vnímání lásky partnera, namísto společného prožívání přítomného okamžiku. Přítomnost je tak nahrazena jakýmisi růžovými, či jinak zbarvenými brýlemi, které zakrývají skutečnost a brání prožívání v přítomnosti. Na základě osobní zkušenosti jsem přesvědčen, že se tyto smrštění propisují do těla, které nám samo odkryje příběhy našeho života. Postupným rozpouštěním můžeme takováto napětí pomocí pocitů v těle následně léčit.

Hari Óm