Cílem vztahu učitel-žák není nahrazení rodičovské autority, nýbrž vyléčení se z patologického vztahu vytvořeného v dětství a následné dosažení dospělosti.
Vztah mezi učitelem a žákem opisuje vztah mezi rodičovskou autoritou a dítětem. Aby bylo dítě důstojným potomkem svého rodiče, mělo by procházet vývojem. V útlém věku vzhlíží dítě ke svému rodiči až nekriticky. Ve fázích individualizace a dospívání dochází k vymezování se od rodiče, což se projevuje jako vzdor. Dospělost je stavem, kdy dvě individuality dokáží fungovat nezávisle na sobě. Stav, kdy se odtrhneme z pout závislosti na rodičích, získáme svobodu a přijmeme zodpovědnost za své činy.
Přijímat nekriticky slova svých rodičů je stejně nedospělé, jako se s nimi přít. U seberealizačních směrů je to stejné. Seberealizační směry by měly pomoci prožít a opustit tyto neprožité tyto vztahy z období dětství a dospívání, abychom dosáhli skutečné dospělosti. Na druhou stranu jak praví klasik „Myslíš si, že jsi osvícený? Navštiv svoje rodiče.“
Podobenství seberealizace – naplnění své životní role a přijmutí sebeodpovědnosti, či změny role dítěte v dospělého nalezneme i v pohádkách. V pohádce o Bajajovi symbolizuje učitele věrný společník – kůň, kterému hlavní hrdina Bajaja na konci cesty za odměnu stíná hlavu. Pokud nejsme schopni překročit své učitele, jsme skutečně dospělí? Jsme hodni být nositeli jejich jmen?!
Hari Óm
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára