Jóga a Proces
Mnoho lidí, kteří se rozhodli pro seberozvojové směry a
aktivity používají výraz „být v procesu“ jakmile se započne zpracování nezpracovaných
témat. Jde ale jen o vědomé nasměrování naší pozornosti k prožívanému
stavu, který nemůžeme ovlivnit. Většinou jsou tyto děje chápány mimo běžný
rámec, často s nepohodlnou kvalitou.
Může se spustit i nezastavitelný domino efekt – řetězová reakce
vzájemně se ovlivňujících příčin a následků. Když se pak může pokazit závažnější,
nebo méně závažná věc, či situace, pokazí se obě.
Jakmile se tento stav začne odehrávat, je nejvýhodnější
nastavit pozornost směr k dobytí baterií, ke zdraví, k prožitku sebe samého,
k procítění se. Odehrávané změny je výhodné zvědomit, což vyžaduje hodně energie.
A opět ta brahmačarja (viz článek)… Je přirozená tendence zaměřit se na vzniklé
nepohodlí. Ale soustředěním se na zranění ránu jen podporujete v jejím
vlastním prohlubování. Je to, jako když přiléváte olej do ohně. Jde o vědomou
práci, protože obvykle když máme zranění tak přijde k mysli informace, že
hrozí nebezpečí což nám nasměřuje pozornost směr zranění. Vědomí bolesti je rozdílná
zkušenost než prožitek že nás něco bolí. Ale bolí to skutečně nás, anebo
pracují pouze naše nástroje - emoce?! Bolest dokáže být velmi skutečná…
Prožívat nepříjemné situace nás neospravedlňuje před ničím,
co uděláme. Může naše činy vysvětlit, ale ne omluvit. Celý život je proces.
Šivův tanec života a smrti. Nezbývá než přizpůsobit se, to je projevem
života.
V procesu jsme po celý život. Celý život je jeden
dlouhý proces. Neustále staré zaniká, by nové mohlo vzniknout., stejně jako
když kráčíme musíme opustit jednu nohu, abysme dostoupili na druhou. Některé
životní etapy jsou jen trochu více transparentnější, intenzivnější a více s námi
rezonují, proto tak jim dáváme větší důležitost.
Nazývání takovýchto období „procesem“ je jakýmsi zvědomením a
ošetřením prožívaného děje. To ale není uvědoměním, které s ním obvykle
přichází. Když zjistíme, že se pouze můžeme nechat unášet proudem a plavat
proti němu je vysilující a nesmyslné nastává rezignace a následuje akceptace
věcí jak jsou. To je jakýmsi malým vhledem - osvícením. A jsme zpět u zranění.
Nejvíce takovýchto zranění získáváme v období, kdy nemáme kapacitu, ani
prostředky na zpracování takovéhoto prožitku, tedy v dětství. V dospělosti
pak můžeme prožívat pocity, ve kterých se sami nevyznáme, protože jsme je v sobě
zahrabali hluboko do sklepa podvědomí. Můžeme pak cítit jakousi esenci něčeho o
čem nevíme odkud se bere. Ale jak se orientovat v tmavé místnosti, když
nevidíme nic kromě tmy? Odpověď je prostá - můžeme si uvědomit sami sebe pomocí
našeho pozorovatele. To se lehce řekne, ale těžší je tuto možnost uchopit. S neustálou
praxí tohoto sebeprožívání se však stane takovéto jednání rutinou. Jak šťastné
je dítě, které má pocity stejně jako vše ostatní za hru a jen zkouší, co jeho
hračky dokážou. Neidentifikují se s pocitem, ale jednoduše je prožijí. Jak
pocit přijde, anebo dokonce si ho i navodí, tak odejde, či se změní
v pocit jiný. To vše bez jakékoli identifikace se s nimi. Prostě jen
pocit… Prožitek je velmi skutečný. Proč jsme tedy časem schopni některé pocity
vytěsnit a zapomenout? A je nutné být i nepříjemným pocitem zraňován? Vždyť
pocity jsou důležité a očistné… Dělají z nás citu schopné lidské bytosti. Nejdůležitější
otázkou však stále zůstává „Kdo je ten co prožívá?“ J
Mysl se před zraněním chrání zdůvodňováním, ale dokáže náš
nástroj ochránit naše pravé já, nebo chrání samo sebe? A potřebujeme se
skutečně chránit, nebo se potřebujeme spíše naučit přijímat svět takový jaký
je? A kdo to potřebuje? Já? A co je to já? Máte-li chuť můžete nechat svoji
mysl si tímto způsobem zaběhat jako křeček v kolečku.
Pevně věřím, že tyto otázky jsou zároveň i odpověďmi. Je
třeba je vysedět stejně jako slepice sedí na vejcích. A tak si nezbývá než
posadit se na vlastní vejce, přesněji zadek a začít se ptát se J.
Je to v pořádku?
„Co být normální začíná to určuje vždy většina…“ jak zpíval můj kamarád Láďa…
Někteří studenti jógy se vzhledem k tématu procesů ptali
zda jsou některé prožitky po cvičení jógy normální (myšleno obvyklé). Tato
otázka je však špatně formulovaná. Měla by znít „Jsem dezorientovaný(á) mám
důvod se toho bát?“ Bát se není účelným, není třeba se bát. Můžete zažít
spoustu zážitků jak během, tak po cvičení. Stejně tak nemusíte zažít nic. Je to
různé, člověk od člověka. Obecné odpovědi také neexistují. Váš vlastní prožitek
je ten správný a opravdový. Za velmi dobrou radu pokládám tu co jsem
v minulosti sám dostal. Zněla „Jo to se stává, cvič dál…“ Po chvíli jsem
si všiml, že tento moudrý a zkušený učitel tuto radu dává všem, jak těm, kdo
zažili něco neobvyklého, tak těm kteří propadali beznaději, že nic necítí J...
Practice, practice, practice, practice…
Shri K. Patthabi Jois
Byť je v józe velmi důležitý prožitek, tak nejde přímo
o něj. Prožitek je kromě toho, že může sloužit jako nástroj vlastně jen jakýmsi
vedlejším produktem. Tím hlavním je samotná praxe. To co přináší, můžete zažít
jen sami na sobě. Žádné slova Vám neposkytnou tolik informací jako vlastní
zkušenost.
„Během lekcí jógy nejsem Vaším učitelem, jsem jen
průvodcem. Někým kdo zná krajinu, kterou právě společně procházíme… Ale
jít… Jít musíte po vlastních nohách…“
Óm
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára