Smrt

Smrt

Smrt. Tabuizované téma, ale nedílná součást života každého z nás. V naší společnosti jsme stejně jako Gautama Buddha před svým prouzením izolováni v nereálném světě a žijeme iluzorně oddělováni od utrpení a smrti. Tento velkolepý příběh nám poskytuje výstižné podobenství našich životů. Narozdíl od prince Siddhárthy jsme však udržováni v tomto iluzorním světě abychom byli lépe manipulovatelní a pokojní jako ovce. Ale stejně jako v pohádce o princi Bajajovi jednou nastane čas, kdy budeme symblicky nuceni setnout hlavu svému průvodci, respektive pastýři, abychom mohli dále pokračovat ve vlastním růstu.

Objev utrpení, stáří a smrti změnil princi pohled na život jednou pro vždy a převrátil jej naruby. Lépe řečeno ho přesměroval ušlechtilejším a praktičtějším směrem. Vřele doporučuji knihu Hermanna Hesse Siddhártha.

Být si vědom vlastní smrtelnosti je praktické z mnoha důvodů.

Zkuste si někdy všimnout obsahu zpráv? Vraždy, násilí a hromada negativního. Co na tom lidi přitahuje? Lidi se rádi bojíme a jsme rádi rozrušení. Prožíváme tak velmi intenzivní emoce ke kterým se můžeme vztáhnout jako jsou strach, rozhořčení, či soucit. Jednoduše řečeno, připadáme si živí, cítící, připadáme si, že žijeme. A co víc, je to bezpečné... Společnost se vyvinula do takové podoby, že se člověk sám sobě stal největším nepřítelem. Jsme si sami sobě hrozbou. Nad lidmi však stojí v potravinovém řetězci predátor ještě větší. Je jím lidstvo. Ano, ne člověk ale lidstvo je na vrcholu potravinového řetězce!

Vědomí smrtelnosti je důležité pro naše psychické zdraví. Žijeme v jakémsi sterilním prostředí, ve kterém se celá společnost usilovně snaží o vytvoření iluze spokojeného života a neexistence smrti. Usilovně nás chrání před emocemi, které jsou chápány jako negativní. Mám na mysli zármutek a prožívání bolesti. Jenomže život dokáže bolet. To je v pořádku. Žijeme ve světě, který se projevuje svojí dualitou a tak nemůžeme poznat skutečného štěstí bez prožití jeho opaku. Jógové praxe se snaží jít ještě za tyto prožitky, ale o tom později. Společnost tak jak ji známe je k jedinci ve své podstatě nepřátelská a jen jej využívá jako paliva do motoru. Toto nastavení není projevem zlé vůle, tvoříme ji totiž zase my a pouze na nás závisí, jak se bude vyvíjet. Je nepřetvařujícím se zrcadlením celého lidského společenství se vším všudy. Vypovídá tedy o nás samých. Představte si společnost jako nedovyvinutého a nezralého jedince a pochopíte její chování k nám. Je malým dítětem a děti jsou kruté. Nemohou za to, teprve se učí. Nevědomost hříchu nečiní. Stejné je to i s naší izolací od smrti. Snaží se nás před ní chránit, ale dopad takového chování je kontraproduktivní. Vytváříme si tak sami sobě hendikep.

Akceptací smrti můžeme přestat řešit nesmyslné filozofické témata konce světa. Ten je vlastně podobenstvím vlastní smrti. S některými jedinci tato představa podvědomě rezonuje pro smrt druhu, konec celé linie předávaných informací. Po celé generace se snažíme předat genetickou informaci, předat štafetu, aby byla zachována diverzita našeho druhu a tím i lepší podmínky pro přežití. A představte si, že Vám a nespočetným lidským zrodům i jejich předchůdcům někdo řekne, že to v co jste po celý život věřili byl nesmysl a hlavně zbytečná práce. Ale jaký je pro nás rozdíl, jestli zemřeme sami, nebo s ostatními? Změní to něco? Tak proč lidstvo tento mýtus tak rozrušuje? Za vše může naše nevědomost a lpění na výsledcích našich činů. Když budeme žít s vědomím, že vše na světě je konečné a budeme žít jen pro samotný život, nemůže nás takováto představa rozrušit.

Je nesmyslné bát se něčeho, co nás čeká a nemine. Konec na nás na všechny čeká, ať chceme, nebo nechceme a čím více se jí bráníme, tím více je nepříjemná.

Smrt není ani dobrá ani špatná. Smrt je smrt a je to to nejdůležitější, co nás v našich životech čeká. Ony negativní přívlastky jsou spojovány s umíráním a tento závěr filmu je často zaměňován s jeho skutečným koncem. Ale umírání není smrt. Je nesmyslné se smrti bát, přesto je to přirozené. Veškeré strachy jsou vlastně malými strachy, součástí strachu největšího a archetypálního. Strachu ze smrti. Můžeme si život prodlužovat a zkvalitňovat například hatha jógovými praxemi (tělesná jóga), ale nemůžeme jej natahovat do nekonečna. Smrt nepočká a nikdo nevíme kolik máme času.

Je výhodné si být vědom vlastní smrtelnosti, protože s tímto přístupem se všechny ostatní starosti a strasti zdají být nicotnými a malichernými.

Smrt je jedinou jistotou v našem životě, ve kterém se vše neustále mění. Život je složen z opakujících se teď. Přítomnost je stálá a přitom neustále zaniká, aby uvolnila místo dalšímu teď.

Učí nás lépe a efektivněji zacházet s naším časem, kterého máme omezené množství.

Vědomí konečnosti dělá také každý okamžik života jedinečným a nenávratně krásným.

Smrt zažíváme nevědomě každý den, každou sekundu, každé teď je nahrazeno novým teď. Když jdeme spát a uleháme, tak nemůžeme vědět, zda se opět vzbudíme (i když ze zvyku přdpokládáme že ano J).

Smrt je velikým požehnáním života.

Projevem života je změna a ta je podmíněna jeho konečností.  

Na smrt se můžeme dívat jako na etapu našeho života. Naše malé já (ego) zanikne, tělo se rozloží. A tak jestliže chcete zažít království nebeské je třeba začít s vlastní prací na jeho tvorbě ihned. Můžeme v něm žít vśichni. Na smrt můžeme pohlížet jako na jakýsi přerod, podobně jako se larva přemění v motýla. Co znamená smrt a co je po ní je pro nás nepodstatné. Podstatné je se na ni připravit a zkusit tento prchavý a poslední okamžik svého života zachytit. Jsme na tom stejně jako housenka, co se zakuklí. Tím její život končí. To co je v zámotku je jakási beztvará hmota, nenachází se tam žádný organismus. Z živého tvora se stane „nic“ a z tohoto „nic“ povstane opět nový život. Nikdo z nás netuší, jaký motýl se z nás vyklube.

Praxe jógy nás učí mimo jiné vědomému prožívání přítomnosti. To je důležité jak pro život jako takový, ale i pro zachycení toho krátkého okamžiku, kdy dohasne svíce našeho života.

Symbolika smrti prostupuje celý náš život. Můžeme ji spatřit v podobenství trojice svaté (otec, syn a duch svatý), či v podobenství Išvary, ústředního hinduistického boha, který se dělí na boha stvořitele Brahmu, boha uchovavatele Višnu a boha ničitele Šivu. Dohromady tvoří hinduistickou trojici „trimúrti“. Vše vyjadřuje trojjedinost vnímání konečnosti našeho bytí – minulost, přítomnost a budoucnost.

Toto podobenství můžeme začlenit do své denní praxe a můžeme si ho velmi dobře uvědomovat i během jógového cvičení. Každá jedna pozice musí zaniknout by mohla vzniknout nová. To co se během cvičení snažíme zachytit je esenciální prožitek přítomného okamžiku. Právě prožívání přítomnosti nás dělá nesmrtelnými a připravuje nás na to, abychom zachytili tento nejdůležitější okamžik našich životů.

Dalším důvodem je dosáhnutí stavu džívamuktí (viz ego 3.část). Osvobození se z koloběho příčin a následků, Kola života a smrti. Osvobození se zaživa. Osvobození se z pout času a prostoru... Být čistým bytím. Toto je způsob, jak se navzdory smrti stát nesmrtelným. Že si to odporuje? Ano, ale takový je život. Život je paradox. Tam kde není příčin a následků, není nic co by si odporovalo. Plynutí času mizí... Mizí i strachy a akceptace všeho tak jak je je tak přirozená... Smíření... Vše je dokonalé tak jak je. Tak dokonalé…

Óm